Kam se dá omylem kliknout

3/31/2011

Smysl života


Internet je zlo. Tuto zprávu vyrývám na hliněnou tabulku, sama si ji přepíšu na biopapír, protože mi sestra zase odmítla pomoct (kráva) a po poštovní kryse (holubi nejsou dostupní) ji pošlu Adamovi (sestřin přítel), ten text převede do počítačové podoby a na něčem předá svému otci, jež má dost odvahy (zjistila jsem, že pije vodku) na to, aby takto získaný text poslal Casiovi. Casius jej pak za mne zveřejní na internetu.


Dnes se budeme bavit o něčem úplně jiném. Není to sice zase až tak jiné, jak by se mohlo zdát, ale jistým způsobem to jiné je. Lidé o tom moc nemluví, přesto to existuje. Řeč je pochopitelně o smyslu života.


Když jsem tak hezky uvedla vlastní téma, měla bych napsat, proč si myslím, že lidé o smyslu života nemluví. Oni si totiž myslí mnohdy opak. Jenomže pravdu mám já. Ostatně to už vy, pravidelní čtenáři, víte. Neměla bych to zmiňovat, ale pouze pravidelní čtenáři dojdou spasení, protože ti ostatní jednoduše nebudou vědět, kam jít, aby došli. Ale spasení se budeme věnovat někdy jindy. Teď totiž nemám čas. Nemohu vám sice říct, co dělám, ale musím to dělat. I mesiášové mají své povinnosti. Většina z nich měla povinnost umřít, ale mě se to netýká. Praktikuji totiž speciální techniky vyhýbání se smrti, mezi něž patří mazání se cizím tělem (takže si vás smrt splete s někým jiným), vyměšování potají (aby vás nikdo neviděl) nebo návštěvy prarodičů (smrt si vybírá ty nejstarší v okolí). Zbytek vám říct nesmím, je to tajné.


Ale teď honem rychle zpátky k tématu. Spousta lidí si buď myslí, že o smyslu života mluví nebo že to není důležité. A obě skupiny se mýlí. Jedna víc než ta druhá, ale ještě jsem se nerozhodla, která je která.


Proč si lidé myslí, že mluví o smyslu života? Protože při tom moc přemýšlí. Přemýšlet se může jen na určitou teplotu, jinak dojde k nevratnému poškození mozku a při větším výskytu případů se jedná o degeneraci celé generace či dvou. Jak se měří tato teplota? Ona se měřit nedá, museli byste mít v hlavě otvor na teploměr. Ale zato se to dá spočítat: deset operací (činností) mozkových se rovná třem stupňům Celsiových. Do těchto operací musíte počítat úplně všechno, co mozek dělá.


Je strašně důležité dbát na dodržování správné teploty. Když to jednou neuděláte, jste už věčně odepsaní. Odepsaní. Ano, odepsaní. Neexistuje ovšem žádná technika kontroly teploty. Sama jsem sice zkoušela nějaké udělat, ale začal se mi skoro přehřívat mozek, a tak jsem toho musela nechat. Jako mesiáš se už dost obětuji tím, že píšu.


A proč nemají lidé pravdu, když považují mluvení o smyslu života za zbytečné? Protože jednak já mám vždy pravdu a taky vám zrovna v tuto chvíli ukážu, jak je mluvení o smyslu života důležité:
Představte si, že někoho potkáte. Nemusí to být nutně Kuba, ale kdyby to byl on, asi bych se usmála. A teď nevíte co dělat. Říkáte si: "No dobře, někoho jsem potkala. Ale co s tím?" A tak se s dotyčnou osobou dáte do řeči, aby neutekla, a mezitím usilovně vymýšlíte jak to vyřešit. A protože to téma musí být nenáročné, abyste u toho ještě mohli myslet a nepřehřívali se, doporučuje se mluvit o smyslu života. Tohle téma totiž snese vše, co vás napadne.


No a to je asi tak všechno.

3/27/2011

Květina/krytosemenné


Pořádek a čistota jsou půl toho, co neznalí nazývají zdravím, my chytřejší o tom mluvíme jako o nedostatku bakterií a usměvavé duši. Zdravím vás ze svého domova, kde obklopena blbci píšu nikoliv proto, že by mne o to přátelé prosili, ale kvůli a jedině pro vás.


Jmenuji se Emilka a přátelé mi říkají Emilka. Mamka mi říká Em, protože ráda zkracuje. Taťka mi neříká nijak, protože nemluví. Maminka je částečně můj vzor.


Rozhodla jsem se psát vždy k aktuálnímu tématu, neboť si myslím, že je důležité psát rovnou k danému tématu a ne jen tak, jak se autorům zlíbí. To se potom dotyční vymlouvají na to, že chtějí zahrnout do článku vlastní zkušenosti, ukazují v textech prstem a občas se dokonce vysmívají. A když na to přijdu, omlouvají se mi a snaží se udělat vše pro to, abych "byla zase usměvavá." Jednou se dokonce plazili po kolenou a zašpinili mi parkety vlastní krví, jen abych je vzala na milost. Někteří autoři tohoto blogu jsou totiž ubozí.


Květiny jsou podle wikipedie něco neexistujícího, protože zadáte-li do vyhledávače slovokvětina, najede vám odkaz na krytosemenné. Z toho plyne poučení, že není dobré důvěřovat internetu. Proto nevím, proč jsem vám řekla svoje jméno. Jmenuji se totiž Zdislava.


Podle mne květiny existují. Nevím, asi jsem chytřejší než wikipedie. Proč ne, když už jsem chytřejší než někteří, že? Možná se najdou situace, ve kterých je wikipedie znalejší nežli já, ale toho se nebojím. Musí existovat nějaká rovnováha, ne? Jen ať si wikipedie myslí, že vyhrála, já jí ještě ukážu.


Nemám květiny příliš v lásce. Ale mám k tomu své důležité důvody. Jsem alergická na spoustu věcí. Na pyl sice ne, ale není třeba kvůli tomu něco riskovat, ne? Risk je nebezpečná záležitost, se kterou se nevyplatí hrát si. S cizím dospělým jste si též nehráli, nebo snad ano? Protože však mamka chce, abych po střední škole konečně něčím byla, přemýšlím nad studiem biologie nebo něčeho s přírodou. Ovšem moc tomu nevěřím, živé věci jsou nepříjemně nepředvídatelné. Postavíte je na jedno místo, na chvíli se otočíte a už vám šahají na zadek. Líbilo by se vám něco takového? No samozřejmě že ne. To dělají jen úchylové.


V podstatě jsou květiny užitečné, protože z nich potom vyleze jablko, meloun nebo jiná sladká věc. Užitečnost ale neznamená, že je musíme milovat. A platí to i obráceně, totiž že neužitečné věci můžeme milovat. Ale musí se začít chovat jako lidé a ne jako prasata.


Jestli si hodláte přičichnout ke květině, dejte pozor na píchavý hmyz. Píchání je nezdravé.
Loučím se s vámi, přátelé. Zamávala bych vám kyticí, ale když já je vážně nemám ráda.

3/25/2011

Květiny


Květiny jsou důležité. Všechno je důležité, jinak by to nebylo, ale květiny se zdají být velmi, totiž, jaksi… Květiny jsou důležitější než všechno ostatní. Můžete si myslet opak, ale pravdu mám já (jak ráda píše Mebsuta). Proč jsou květiny tak důležité?


Jak to mám sakra vědět? Zeptejte se někoho chytřejšího. Já jsem nic, nula, skoro jako náš fotbalový klub, jen mám větší kapesné.


Moje dokonalá přítelkyně květiny nesnáší. To je taky důvod, proč si myslím, že jsou tak důležité, abych ji naštval. Ona si totiž nic jiného nezaslouží. Snažím se ji potěšit, udělat šťastnou a takové ty věci, ale ne, nejde to. Jestli to jde, tak bych rád věděl jak, protože u všech schodů, já tu holku miluji. Ovšem celé to mé snažení je zbytečné. Podle Emilky je věc buď dokonalá, nebo nemůže být. Proto se přestala dívat do zrcadla, neboť ta samá osoba tvrdí, že neznalost omlouvá.


Nežádám vás, abyste mi poradili. Byl bych přílišný optimista. Krom toho, Emilku neznáte. Tu totiž nezná nikdo, ani ona sama se nezná. Pokud by se našel někdo, kdo by ji znal… Jakože se stejně nenajde. Tak proč o tom psát?
Bez květiny by nebylo plodů. Plody by nebyly taktéž bez oplodnění, ale ani o jednom nechce ta blbá blizna slyšet. Takže mi zbývá jen nadšeně psát na blog, protože Adam mi nedovolil tento týden vynechat pro rodinné důvody a Emilčinu menstruaci.


Omlouvám se případným čtenářům, kteří sem stejně nepíšou komentáře, takže nejspíš asi neexistují a Adam sem chodí třikrát denně, aby nám udělal radost. Blbec.


Závěr si domyslete.

3/23/2011

Provoněnost


Už je to tady. Ještě ne úplně, ale brzy to tady bude. A protože lidé mají tendence spěchat, můžeme tvrdit, že to tady je, byť to ještě není tak úplně pravda. Přesto jsme se rozhodli ustanovit květy a květiny novým tématem.


Existuje samozřejmě spousta způsobů, jak dané téma zpracovat. Někdo může vidět pozitiva, jiný negativa. Ovšem barev se nezbaví.


A proto pokračujeme nejen s našimi články, ale i s povídkou na pokračování a navíc i s něčím, co se zde ještě neobjevilo. Nejprve se mi na Facebook (kvůli tomuto blogu jsem si já, zarytý odpůrce sociálních sítí, založil účet na Facebooku) napsal jeden z našich čtenářů s dotazem, jestli bude i Emilka psát na Messier 35. Nikdo z nás to původně neměl v plánu, ale jak jsme záhy zjistili, Emilka již nějakou dobu přemlouvá Castora, aby jí dovolil přispívat na blog. No a tak ji tady od tohoto týdne uvidíte pravidelně.


Příjemný den všem, co si myslí.

Temnota - II


Morgan byl skoromrtvý. Zjišťoval to postupně. Nejprve si myslel, že je jenom živý, potom zase, když ho nikdo neposlouchal, že je mrtvý. Nakonec, když promluvil a dočkal se reakce, si uvědomil hroznou věc. Není ani živý, ani mrtvý. Jakmile si tu větu srovnal v hlavě, objevil někde u něj hlas. Onen hlas možná měl i majitele, ale protože všude vládla temnota, nemohl nikdo nic vidět.
"Ano, Davide, je to tak," řekl ten hlas.
"Jmenuji se Morgan," odpověděl Morgan jen trošku překvapeně.
"Ano, Morgane, je to tak," řekl ten hlas znovu.
"Ale často si mne pletou, mám stejný nos jako David," řekl David.
"Ukaž," ozval se znovu hlas a Morgan cítil, jak mu někdo šahá na ucho. "Divné."
Morgan mu sice chtěl říct, že to bylo ucho, ale vtom ucítil, jak něco nalevo od něj zmizelo. Tak se posadil na nahmatanou židli, která tam předtím nebyla.
***
Eleanora mezitím žvýkala prádlo. Její rodina přísně dodržovala staré tradice, a tak žádná žena nepoužívala pokroku k praní. Jednoduše si vystačily s tím, co měly. Eleanoru to sice štvalo, ale nemohla s tím nic dělat. A tak žvýkala, když se najednou ozval čísi hlas.
"Ano, Veroniko, je to tak."
"Co je jak?"
"Tak a tak, všelijak," odpověděl hlas tajemně.
"Jenomže já nejsem-" začala Eleanora, ale potom ucítila, jak nalevo od ní něco zmizelo. Pokoušela se nahmatat židli, ale žádnou nenašla. Tak si sedla na zem.
***
Všechno bylo zahaleno do mystické tmy. Lidé si totiž zvykli rozlišovat různé odstíny tmy, aby se doma nenudili. A tak měli hráškovou tmu, černou tmu, klasickou tmu, polévkovou tmu a nebo třeba mystickou tmu. V době, kdy vládla mystická tma, se doporučovalo nevycházet z domu. Jednak to byla ta nejtemnější tma, a taky chutnala po smažených vejcích, která v dnešní době nikdo neměl rád. Přesto se během této tmy jeden člověk odvážil opustit příbytek a to dokonce bez pachové roušky. Byl to člověk velmi tajemný, a když zakopnul o pařez a řekl: "Sakra." Bylo jasné, že se jedná o onen tajemný hlas, který se setkal jak s Morganem, tak s Eleanorou. Jmenoval se Libor, ale přátelé mu říkali docela jinak.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI

3/16/2011

Puberta

Internet je zlo. Tuto zprávu vyrývám na hliněnou tabulku, sama si ji přepíšu na biopapír, protože mi sestra zase odmítla pomoct (kráva) a po poštovní kryse (holubi nejsou dostupní) ji pošlu Adamovi (sestřin přítel), ten text převede do počítačové podoby a na něčem předá svému otci, jež má dost odvahy (zjistila jsem, že pije vodku) na to, aby takto získaný text poslal Casiovi. Casius jej pak za mne zveřejní na internetu.


První verzi mi zcenzurovali. Nechutně, odporně, podle a hlavně hrozně rychle. Tak jsem tady znova. Musela jsem podstoupit hodně tvrdý boj sama se sebou, abych vůbec svůj text přepsala. Nikdy nic nepřepisuji, k ničemu se nevracím. Jen ty, Martine, ty jsi pořád stejný debil a je jedno, kolikrát to napíšu. Jak říkám, byl to boj. Mám sice zlomený nos, ale udělala jsem protivnici monokl a okousala jí všechny nehty. Do krve.


Dnes se budeme bavit o pubertě. Ano, je to tak. Puberta existuje. Kdysi jsem taky nevěřila. Bylo mi pět. Když je vám pět, děláte různé věci. Lidem od narození do pěti let se nedá věřit. A potom se musí vést k totální zodpovědnosti. Ale to budeme rozebírat zase jindy.


Tak tedy, puberta je období lidského života, které začíná, když jste ještě malí a končí, když jste dospělí a obča i staří. Trvá to přesně osm let, a komu to trvá dýl, je omezený. Ale neměl by se za to stydět, stejně s tím nic neudělá.
Je puberta důležitá? Ano. Jak? Hodně. Během puberty se děje spousta důležitých věcí, například různé večírky, maturita a tak. Je proto důležité zůstat v klidu a nenechat se k nim vyprovokovat. Ani k pohlavnímu styku ne, ale o tom jsme se už bavili předtím. V pubertě se tělo zaplavuje obrovským množstvím hormonů. To proto chodí puberťáci častěji močit, u chlapců dochází k polucím a dívky experimentují s menstruací. Chlapci ať si dělají, co chtějí, ale vy, dívky, prosím vás snažně, nemenstruujte. Je to nechutné. Jestli mi nevěříte, strčte si do toho prst a ochutnejte. Ale jenom zjistíte, že jsem měla pravdu


Pubertální mládež má divné nápady a bouří se. Nejčastěji ve vaně. Když si do té vany nenapustíte vodu, je to OK, jak říkají domorodci. Občas se též dá bouřit při snídani. Nebo v posteli, máte-li ovšem postel. Já ne.


A jak jsem na tom s pubertou já? Nechci se chlubit, ale prošla jsem si jí během tří let a už ji nemám. Byla příliš snadná. Jednou za měsíc sice ještě menstruuji, ale pracuji i na odstranění tohoto problému. Tento měsíc se například plánuji říznout do vagíny. Raději dvakrát, ale měla důvod krvácet. A potom ji budu desinfikovat tak dlouho, až s tím přestane.


Přístě budeme pokračovat.

3/08/2011

B.A.H.N.O.


Tak tady máme další posun v roce. Osobně je nějak moc nemusím. Ne, že bych byl líný, ale mám poslední dobou na posuny špatné vzpomínky. Ale to sem nepatří. Mám psát o bahnu, tak je třeba to neodfláknout. Protože bahno sice může vypadat odfláknuté, ale třeba to někomu dalo moc práce, než se dostal až k bahnu, že?


Takže bahno. Bahno je většinou hnědé. Odtud může pramenit náš asociační zdroj v podobě stolice. Ta je taky často hnědá. Možná vždycky, ještě jsem ji jinou neviděl. Ale nechci to tvrdit, dokud se o tom dostatečně nepřesvědčím. A protože se o tom přesvědčit nechci, nemám důvod to vlastně vůbec tvrdit. Takže nic netvrdím a jedeme dál.


Jak vzniká bahno? Mísením. Je to docela zábava, klidně si to někdy zkuste. Mísit. Mám zrovna mísení zakázáno, tak se snažím o něm aspoň mluvit. Teda než mi to zakáže taky. Občas si říkám, proč já s tou slečnou vlastně chodím? Ale potom, znáte to jistě sami, mi dojde, jak moc mne miluje a že by to bylo nevhodné se rozejít. Vidíte, co píšu? Nejsem ani schopen napsat, že ji taky moc žblept. Nemůžu, nejde mi to. A přitom je to pravda, šíleně ji žblept. Jen mám občas potíže a hormony v krku. Doktor říkal, že to je v tomto věku normální, ale ona to nechápe. Bodejť, je o dva roky přede mnou, už si to užila předtím. Teď jsem na řadě já a ona mi buď závidí, nebo chce, abych záviděl já jí. Jenomže já jí závidět nechci. Proč taky? Jsme spolu? Jsme. Tak jaképak závidění si?


Bahen je spousta druhů. Třeba takové radioaktivní bahno. To je například nebezpečné. I pouhý dotyk může rozpoutat hotové peklo. Dotyk radioaktivního bahna. A lidé bahno neprodukují. Mutanti možná ano, ale o těch se teď nebavíme. Řeč je o obyčejných lidech, které potkáváte každý den. Teda skoro každý den. Nebo jednou za čas. Záleží prostě na tom, jak často chodíte ven.


Možná si říkáte, že jsem se do toho dnes pěkně zamotal. Ano. Prožívám zrovna velmi obtížné období. Inu, mám v životě bahno. Plácám se v bahně, spím v bahně, nosím si své bahno v hlavě, a když se snažím přemýšlet, čvachtá to tam. Jediné, v co mohu výhledově doufat, je slunce, které by bahno vysušilo a udělalo z něj tvrdou nepoddajnou krustu. Jenomže to jsem se už zase zamotal, tentokráte do metafor. Tak toho necháme a vy si budete pamatovat, že s bahnem se dá užít i hodně zábavy.

3/07/2011

Pomalu, ale jistě

Tak jsme tady zase. Ne, že bychom tady někdy od založení našeho blogu vyloženě nebyli, sám jsem aspoň na chvíli zavítal prohlédnout si toto společného dílo, kdyby se zde snad objevil nějaký komentář… Ale nemáme si na co stěžovat, vždyť jsou články nepravidelné, jako Emilčina zloba (už zase začíná). Mohl jsem publikované texty přirovnat k jiné nepravidelnosti slečny Emilky, ale Casius čas od času též trpí potřebou procházet se žlutým blogem, tak raději pomlčím.


Jistě vás všechny zajímá, jaké bude téma tohoto týdne, že? No tak, vidím na vás, jak se třesete nedočkavostí. Nebo spíš si vás představuji, jak sedíte před svými počítači a začínáte se pozvolna třást. Zprvu to vypadá jako svalová křeč, ale postupně to narůstá, roste to, až najednou je z toho prvotřídní třas celého těla. A vy už nemůžete vydržet, prostě musíte vědět, potřebujete znát téma tohoto týdne. Křičíte, abyste upoutali moji pozornost. A já si vás nevšímám.
Nebojte se, dozvíte se téma ještě v tomto článku. To já jsem jen tak žertoval, chtěl jsem totiž lehce poukázat na článek, který jsme byli nuceni Mebsutě vrátit, neboť míra vulgarit a nevhodných narážek dosáhla netolerovatelného objemu. A tak se budete muset spokojit s odsunem publikace jejího článku na další týden, pokud to ovšem slečna stihne přepsat a svým obvyklým způsobem poslat až sem. Omlouvám se těm, kteří bez trochy té Mebsuty jednou za čtrnáct dní nemohou žít.


A teď už slibované téma. Víme, že je to ještě daleko, ale nikdo z nás netuší, jak moc. Proto jsme se rozhodli po tolik odkládaném sněhu zařadit i bahno, jako symbol měnícího se ročního období. Takže prosím všichni přivítejte BAHNO.

3/05/2011

Bez závějí sněhu

Sníh. Nikde ani vločka. Nemám se čím inspirovat. Už dva týdny tupě hledím na zeď, kde je přilepený papírek: Článek na téma sníh! A nic. V hlavě mám petrklíče, sněženky a slunce. Dnes se mi však poštěstilo. Byla jsem v cukrárně. K parodii na kávu jsem si dala nadpozemsky dobré trubičky plněné…bílkovým sněhem.
Jsem koza mlsná, ale v kuchyni jsem jak kozel zahradníkem. A tak jsem si doma sedla k topení a popíjejíc opravdovou kávu vzpomínala na trubičky plněné sněhem. Sníh, sníh. Jak vlastně takový sníh vzniká? Kdepak, tady příroda nečaruje s vodou a jejími přeměnami. Tady jde o vysoké umění. Zalistovala jsem v jediné dostupně kuchařce a zjistila, že existuje způsob, jak udělat bílkový sníh bez bílků…děsivá představa, asi jako šlehačkový dort bez šlehačky.
Jak jsem se tak tulila k trubkám od topení, vytanul mi na mysl obraz z dětství - na voskovaném papíru na radiátoru se suší sněhové pusinky. Dostala jsem na ně chuť. A jako na truc je v cukrárně neměli. Ani nikde jinde. Snad jsem jen špatně hledala. A tak jsem pojistila domácnost proti požáru, zkontrolovala si, zda mám platnou kartičku pojištěnce, a zda je sousedka doma, aby mi mohla zavolat záchranku. Teprve poté jsem vzala do rukou opět kuchařku a jala se hledat recept. Nejprve na to, jak udělat sníh:
1. Vejce rozklepněte do samostatné nádoby, nejlépe světlé, a opatrně oddělte žloutek.
2. Zkontrolujte, že je bílek zcela čistý.
3. Přelijte ho do suché a čisté misky.
4. Každé vejce oddělujte zvlášť, aby se nestalo, že se poslední protržený žloutek dostane ke všem čistým bílkům.
5. Šlehejte až do úplného ztuhnutí. Přerušení způsobí, že bílky zvodnatí a sněhu už se nedočkáte.
6. Sníh musí být tak tuhý, že se po obrácení nádoby "vzhůru nohama" ani nehne.
Ale jak z toho udělat ty sladké, ochotně se na jazyku rozpouštějící, pusinky? Těžko, přetěžko:
Potřebujeme
§ 3 bílky
§ 210 g krupicového cukru
§ cukrářský papír
Jak na to
Do poloušlehaného sněhu zašleháme po malých částech polovinu cukru. Druhou polovinu buď vmícháme, nebo zašleháme ve formě svařeného cukru.
Ten připravíme tak, že cukr rozvaříme s pěti lžícemi vody, až se tvoří bublinky: Do cukru namočíme drátěné očko a rychle do něho foukneme. Objeví-li se bubliny, je cukr svařený.
Horký cukr lijeme za stálého šlehání do sladkého sněhu.
Sáčkem s ozdobnou špičkou pak stříkáme tvary na cukrářský papír a sušíme je v jen mírně vyhřáté troubě (100 až 130 °C).
Půlce slov nerozumím a na zbytek činnosti nemám odvahu. Jdu si sbalit kufřík a pojedu k babičce. Udělá mi sněhové pusinky, a protože bydlí v horách, možná u ní potkám i sníh a s ním inspiraci na pořádně sněhový článek.