Kam se dá omylem kliknout

12/29/2012

Kdyby tisíc otazníků

Kdyby tisíc otazníků
Ta-dá
Ta-dá
Kdyby tisíc otazníků
Dam-dam-dam


Kdyby tisíc otazníků
Tjadá
Tjadá
Kdyby tisíc otazníků
Ham-ham-ham


Kdyby tisíc otazníků
Pa-pá
Pa-pá
Kdyby tisíc otazníků
Sám-sám-sám


Kdyby tisíc otazníků
Bů-bé
Bů-bé
Kdyby tisíc otazníků
Smrk-smrk-smrk


Život psa to nevrátí
Ti-tí
Ti-tí
Život psa je složitý
Sy-pu sůl

12/28/2012

Přímá volba prezidenta

V životě je spousta extrémně důležitých událostí. Pochopitelně k nim bezesporu patří i volba, ať už jakákoliv. Volby jsou vlastně jakýmsi ukazatelem. Ukazatele mám ráda, byť někdy ukazují mimo cestu nebo nás vedou již zaniklou stezkou. Zkrátka a dobře, ukazovat je fajn. A třeba prstem. Jen je lepší čas od času si zkontrolovat, zda nemáme špínu za nehty.




Protože se blíží přímá volba prezidenta, rozhodla jsem se zasvětit tento článek právě tomu. Možná patříte k těm, kteří nevidí důvod účastnit se podobných voleb. To je v naprostém pořádku. Každý má právo si zvolit, že nepůjde k volbám. Přesto se jich svým způsobem účastní. Jistě, prezident toho moc nesvede, ale podle učebnice ZSV by měl reprezentovat naši republiku. Otázkou tedy mimo jiné je, jak chceme být reprezentováni. Ale pozor, nevybíráme si nikoho menšího, než největšího politika, jakéhosi velkého šéfa celého státu. I na to bychom měli brát zřetel.


Já osobně si myslím (a protože jsem novinářka, můžu o tom i psát), že nejlepší a nejzodpovědnější by bylo nemít žádného prezidenta. Mnohem lákavější volbou totiž je být zastupována prezidentkou. Žena by v této funkci přinesla hned několik výhod.
1.) Neexistoval by žádný společenský tlak na to, aby si pořizovala milenku.
2.) Vypadala by vždy reprezentativně.
3.) Byla by prezidentkou a zároveň i první dámou, což by buď ušetřilo spoustu peněz a starostí, nebo by to aspoň přinutilo pány chovat se genderově korektně.
4.) Mnohem snadněji by se jí komunikovalo se zahraničními partnery.
Těch důvodů je samozřejmě mnohem, mnohem víc. Uvedla jsem jen malý vzorek, abyste si o tom udělali určitou představu. Ještě máte čas změnit svůj názor. Dobře dojeďte.

12/27/2012

Sochy jsou nehybné, přesto k nim vzhlížíme

Bolest je vždy nepěkná. Tedy, bolest nikdy není pěkná. Nebo by aspoň neměla být. Bolest je vzkaz. Vzkaz, že něco není v pořádku. Existuje mnoho druhů bolesti, o nichž nic nevím. Ale z těch, co znám, je zaražená pýcha nejhorší. Jestli si myslíte, že víte o mnohem horší bolesti, dejte mi vědět, něco už s tím uděláme.


Teď už vám je jistě jasné, že jsem chtěl tento týden psát o sochách. Sochy jsou totiž fascinující. Jenomže Adam si to nemyslí. A protože to je on, kdo vymýšlí všechna ta témata (ať už vám říká cokoliv), musíme ho poslouchat. No a tak i když nerad, rozhodl jsem se opět sklonit hlavu pod jeho vůlí. Je to holt borec. Pokud nebereme v potaz to, že nám cenzuruje články a nutí nás psát věci, které rozhodně nejsou pravda.


Budeme se nyní zabývat odpovědností. Odpovědnost je velice důležitá. Není sice pro spoustu věcí nezbytná, ale to nevadí. Představte si, jak odpovědné to musí být, mít spoustu utajených fanynek. Nemůžu říct, že to neznám, ale nemusím to myslet vážně. Anebo studovat, tj. být učen, to je taky hodně odpovědné. Spousta lidí so to nemyslí, ale to ještě nic neznamená. Krom toho, že nemyslet není odpovědné a zodpovědné už vůbec ne. Existuje spousta odpovědných funkcí a postů, ale málo zodpovědných lidí. Tím se ale nemusíme trápit.


Někteří lidé však dokázali být za svého života vysoce odpovědní. Takovým lidem někdo dřív nebo později nechá udělat sochu. Sochy jsou většinou mnohem větší než my. Krom toho často trůní na nějakém podstavci, což je dělá ještě vyšší. Takoví lidé jsou pravou inspirací pro nás všechny. I když se tyto sochy nehýbou, jsou inspirací pro nás pro všechny. A o tom jsem chtěl původně psát.

12/24/2012

Jak se dá odpovídat, když nechcete

Každý z nás je za něco odpovědný. Odpovědnost je svým způsobem krásná věc. Minimálně je to jistý znak důležitosti a dospělosti. A teď je to i aktuální téma na našem blogu.




My se ale podíváme jinam. To je koneckonců výhoda úvodníků. Chtěl bych vám nyní popsat, jak jsem jednoho vlažného prosincového večera před mnoha lety odpovídal, i když jsem vlastně nechtěl. Byl jsem tehdy čerstvě ochlupený a tím pádem i zvědavý. Určitě to znáte. Všichni najednou chtějí vědět všechno, a tak se nebojí hledat, pátrat a bádat. Někteří se dokonce uchylují i k experimentům. To se většinou nezakazuje, leč jistá míra ochrany se doporučuje. Kamaráda takhle pobodal hmyz (byl tak rozrušený, že ho ani nedokázal popsat). Mně se ovšem stalo kvůli zvědavosti něco jiného.


Jmenovala se Laura a i na svůj věk byla extrémně zvědavá. Cestou do školy obracela každý kámen a zapisovala si, co tam vidí. Většinou toho nebylo moc, ale občas narazila i na hlínu. Každičký nález si potom zaznamenávala do notesu. Vlastně jich měla několik, podle oborů a barvy bot. Pro její zálibu se často stávalo, že Laura chodila do školy pozdě. Dospělí nerozuměli její vášni a ona již dávno rezignovala na pokusy o vysvětlování.


Vídal jsem ji, kterak téměř pravidelně zkoumá strukturu starého školního vybavení. Nejčastěji tak činila v hodinách matematiky. Neprohlížel jsem si ji nijak důkladně, protože jsem v té době zkoumal jinou spolužačku, Evu, a ta nechtěla, aby byl můj výzkum až příliš objektivní. Byl jsem mladý a nezkušený, takže jsem jí pochopitelně vyhověl.


Jenomže jednou jsem se Lauře nevyhnul. Od malička jsem byl velmi nadaný matematik, a tak mne učitelka pověřila nelehkým úkolem: Doučovat studentku, jejíž láskou byla biologie a chemie. Jistě si můžete udělat obrázek o tom, jak moc jsem se zdráhal. Nebylo mi to však vůbec platné. Každý čtvrtek večer jsem tedy Lauře vštěpoval lásku k číslům a geometrii. Zpočátku to šlo ztuha, ale pak se brzy ukázalo, že Lauře nečiní potíže nadchnout se při správném podmětu pro cokoliv. A na oplátku mne ona zasvětila do tajů svých oblíbených oborů. Musím uznat, že její znalosti byly opravdu velmi hluboké (a dodnes z nich čerpám). Až si toho nakonec všimnula Eva, které při jednom z našich experimentů došlo, že se musím někde potají doučovat. Musel jsem tedy s pravdou ven. Jenže to pochopitelně nebylo jen tak. Eva vždy byla extrémně zvědavá. Takže jsem byl přinucen odpovídat na její všetečné otázky. A tehdy jsem pochopil, co to znamená být odpovědný.


Užijte si články mých kolegů.

12/02/2012

Raz, dva, tři, tužte se pánové

No jedem, jedem, jedem! Dobrý den, milé čtenářstvo. Dnes jsem si pro vás přichystala úžasný článek. Jsem moc ráda, že jsem dostala možnost podělit se o svůj názor na téma sport. Protože je to špatné, přátelé, moc špatné. Slečny se většinou drží. Není divu, že dámy? Musíme si organizovat ženské věci, takže máme dobrý základ pro zvládání toho zbytku. Jenomže pánové jsou na tom hůř. Oni ženské věci nemají. Navíc nikde žádný sval, samý tuk a většinou ani ten svěží dech jim nevydrží. Jak se na to máme dívat? A když se na to nemáme dívat, na co se teda máme jako dívat?


Kdybych neměla Castora, asi bych byla lesbička. Ne proto, že by Castor byl tak úžasný nebo že by tak moc připomínal ženu. Jen proto, že se mi povedlo začít ho brousit od začátku. To je velmi důležité, dámy. Ovšem se zkušenějším se už těžko pracuje. Proto to chce vzít nezkušeného, vybrousit ho a nepustit. Jinak vám uteče (což by mělo být mimochodem trestné) a máte po ptákách.


To všechno si jistě čtou i pánové, to je mi jasné. Vždyť taky nepíšu žádné tajemství. Muži by měli vědět, že když se nenechají brousit, tak na ně ty pravé ženy nezbydou.


Bohužel nejde jen o broušení a o ochotu nechat se. Mnohem důležitější je vzhled. I v obchodě si vybíráme nejdřív očima než si šáhneme. Totéž platí i o opravdovém životě. Prvně oči a pak až ruce. Když nebudete vypadat k světu, pánové, budete tvrdnout sami. A co pak s váma? Ty rohlíky se aspoň dají nastrouhat.


Je nehoráznost, že na podobné věci ještě nemáme zákon. Řeší se věčně takové blbosti (to je pro novináře, já vím, taky jsem novinářka), ale aby byly nevkus a necvičení trestné, to ne. Všimly jste si například, co nosí někteří na nohách? No, škoda slov. Ale máme jedinečnou příležitost. Věk ženy brzy nastane a to teprve bude něco! Podrobnosti zde samozřejmě neuvedu. Je to lehce zneužitelné.


Takže, pánové, tužte a dámy, bruste. A budeme spokojení všichni.

12/01/2012

Můj nejoblíbenější sport

Věděl jsem, že k tomuto tématu musí dřív nebo později dojít. A vidíte, měl jsem pravdu. Koneckonců, mít pravdu je taková moje vizitka. A toho jste si za tu dobu už jistě všimnuli. Takže, protože jsem to čekal, připravil jsem si detailní práci, v níž jsem tuto problematiku velmi nadrobno zpracoval. Udělal jsem dokonce i průzkum, aby bylo jasné, co jsem si myslel který den v týdnu. To vše jsem doplnil grafy a vtipnými komentáři. A to vše si Emilka smazala. Ženy už jsou takové. Naučte je s počítačem a ony vám tam začnou uklízet. Ale už je to zase v pořádku. Emilce jsem se omluvil.


Jenomže teď musím vařit z vody. Jaký je můj neoblíbenější sport? Víte, já se rád sprchuju. Že to není sport? Tak to nevíte, jak se sprchuju nejraději. Pod tekoucí vodou se člověk krásně rozhýbe a pokud je ta voda teplá, nemusí se ani bát, že by nachladil. Zkrátka a dobře, není nic lepšího na protáhnutí se. Často takto sportuji s Emilkou. Té se to zprvu vůbec nelíbilo, ale když to zkusila, změnila názor! Voda dělá divy. Teď spolu sportujeme pravidelně, protože Emilku často bolí záda a tohle jí prý pomáhá. Ani se jí nedivím.


A tak to teda vypadá s mým nejoblíbenějším sportem. Zkuste to taky někdy. Je to fakt zábava.

11/25/2012

Město mrtvých aktivit

Pamatujete si ještě, když jste museli povinně chodit do tělocviku? Že to ještě musíte dělat? To je ale náhoda! My totiž taky. Ne, že bychom se někteří nevěnovali nějakému tomu sportu… Někdo určitě sportuje. Snad. Ale tělocvik nemáme rádi nikdo. Asi. Nezdám se být moc jistý, že ne? To ale jenom proto, že nechci být tak definitivní jako někteří jiní blogeři. Není nic horšího než něco definitivního. Tak mi to promiňte, snažím se jen být na všechny hodný.




Nedávno jsem mluvil s kamarádem, který pro nás původně měl psát povídku na pokračování. Nakonec, jak jistě víte, došlo jen na dva díly. Už se na něj nezlobím (když hodný, tak hodný). Chvíli jsme spolu mluvili o tom, chvíli o onom a nakonec se zvedl a se slovy: "Žijeme stejně ve městě mrtvých aktivit." odešel. Mám dojem, že to někde slyšel nebo četl a teď to říká na každém kroku. To se mu stává poměrně často. I když poslední rok mu vydržela jedna jediná hláška. Přiznám se, že ke konci už to jeho jedním prstem bylo docela ohrané. Ale ta jeho nová průpovídka se mi líbila natolik, že jsem si řekl, že ji dám do názvu. To kdyby to náhodou bylo originální. Ať se něco z jeho hlavy aspoň ještě jednou podívá na opravdový blog.


Tématem tohoto týdne je sport, jak vám už nejspíš došlo. Jste moc chytří. Ale abyste mohli být ještě chytřejší, musíte nás číst. Nepotřebujeme komentáře, ani návštěvnost. Jen čtenáře. Vážně.


Nízkotučný jogurt může obsahovat stopy po jogurtu.

11/23/2012

Neberte jim hračky

Beton a ocel
horko zpívá
nohy bolestí už neví
kam by

A to je květen

Malincí lidé
ještě děti
u vchodů
místo psů

A prosí

Neberte nám hračky
je to zlé
vyměňte houpačky
za nové
staré už jsou fuj

Neberte nám hračky
potřebujem smích
vídáme jen plačky
na druhých

co matky tají
děti ví
osud tají
že to ví

Ho-ha-ha-ho-ha-ha

Ho

Tak neberte jim hračky
prosím vás
vždyť na počítači se dá i učit

11/21/2012

Jak správně vzpomínat

Vítejte u mého článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.

Dnes se budeme bavit o tom, jak správně vzpomínat.

Tak. Dejme tomu, že jsem vám to řekla. Teď můžete zkusit vzpomínat. Nejde to, co? Zkuste se hluboce zamyslet a mělce nadechnout. Tomu se říká atlantský paradox. Atlantiďané byli o mnoho vyšší, a tak dýchali řidší vzduch. Zato ale hodně přemýšleli. Proto si tehdy všimli té vody, až už bylo pozdě.

Mezi věci, které Atlantiďané zvládali doslova bravurně, patří i správné vzpomínání. Oni mu tehdy říkali jinak, ale tomu se nedá rozumět. Celá technika správného vzpomínání je strašně jednoduchá. Ti lepší z vás by měli zvládnout vzpomenout si na útržky ze svých minulých životů (ale nemyslete si, že jste byli z Atlantidy - jejich životní energie se do žádných těl už nevracela, protože byla v posledním stádiu). Ti ještě lepší si budou moct vzpomenout na něco z budoucnosti. A ti úplně nejlepší se k tomu všemu naučí ještě správně zapomínat.

A jak se to dělá? Vemte si mokrý ručník. Dejte si ho na hlavu. To je kvůli zvýšení záření mozkových vln. No a potom už jen čekejte, až se tělo naladí. Zaručeně to funguje. Zapomínání se dělá stejně, jen tělo neladíte, ale rozladíte. Takže musíte mít ručník naprosto suchý.

Tak. Nyní víte všechno, co potřebujete vědět.

Nechť se vaše končetiny s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel.

11/20/2012

Už jako dítě jsem věděla, že budu novinářka


Ano, je to tak. I když se tomu dnes usmívám. Už jako malá holka jsem naprosto přesně věděla, co chci v životě dělat. Nikdo mi to nenapovídal, ani nevnucoval. Pokud vím, slovo novinářka u nás doma nepadlo ani jednou. Ano, vyrůstala jsem v genderově nekorektní domácnosti. Snad to byl ten impuls, který mne nasměroval ke kariéře novinářky. Nejprve jsem si ale pochopitelně prošla takovou tou klasickou fází, kdy jsem chtěla být doktorka, herečka, zpěvačka, tanečnice, baletka, princezna, spisovatelka, moderátorka, sekretářka, prodavačka, účetní, ekonomka, matematička, lingvistka, přírodovědkyně, architektka, malířka, sochařka a důchodkyně. Všechno se to ale změnilo, když jsem trochu vyrostla a začala jsem pokukovat po abecedě.


Ten okamžik se mi vryl do paměti. Hrála jsem si s plyšáky (pan Modrý měl zrovna teplotu a Maruška sháněla doktora, který byl schovaný pod postelí, protože sloni na postele nesmí), když tu najednou jsem dostala nápad. Vytrhla jsem papír ze skicáku, vzala si červenou pastelku a napsala: A O G E B H. A tím to vlastně všechno začalo. Od té doby jsem kreativní. Byť jsem ještě další dva roky psala jen A O G E B H, čemuž nikdo krom mě nerozuměl. Já jsem ale věděla, že jedno A O G E B H znamená "udělat rozhovor s panem Modrým", zatímco jiné představovalo celou titulní stranu novin.


Šla jsem si tedy pevně za svým cílem - stát se novinářkou. Dokonce jsem se kvůli tomu naučila i psát a číst. A teď, teď už jsem de facto to, co jsem vždycky chtěla. Jen mě ještě neoslovili z žádné redakce. Ale to je v pohodě. Kdyžtak si založím vlastní.

11/19/2012

Už jako dítě jsem věděl, že vyrostu

Může se vám to zdát divné, ale když si všechny ostatní děti hrály (většinou někde na pískovišti), já jsem stál před zrcadlem. To byl jasný důkaz toho, že jsem jiný. Rodiče to ovšem pochopili jinak, a protože se moje rodina vždy vyznačovala jistou tolerancí, dostal jsem k Vánocům panenku. Tak to ale nebylo, slečny. Nemusíte mít strach. I když pánové určitě teď tajně truchlí, že? Úplně to na vás vidím. Pravda byla taková, že jsem se hlídal. Bylo mi totiž už tehdy jasné, že brzy vyrostu, zmohutním a budu se muset holit. Řeknu vám, dost jsem se toho bál. Před zrcadlem jsem vždy pozoroval, jestli už náhodou nerostu. Nemohl jsem tušit, že rostu celou tu dobu. To mi prozradili až rodiče, když jsem sebral dost odvahy a svěřil jsem se.


Místo aby se mi ulevilo, začal jsem mít noční můry. Zdálo se mi, že ležím na posteli a spím. Jak vidíte, vycházel ten sen ze skutečnosti, což ho činilo ještě děsivější. A jak jsem tak spal, začal jsem růst. Celý jsem se prodlužoval, až jsem se nohama dotýkal konců postele. Tam jsem se na chvíli zastavil. A potom to celé začalo. Celé tělo se rozpálilo a já jsem se začal kroutit. Přitom jsem rostl, ale už ne rovnoměrně, ale chaoticky, do spirál jako úponky na révě. Nohy i ruce jsem měl jako pružiny, až najednou jsem se levou rukou zachytil hřebíku ve zdi, který byl v tom snu mnohem větší než ve skutečnosti. A začal jsem se přitahovat. Když už jsem byl skoro u něj, probral jsem se. Ohmatal jsem si nohy a s úlevou jsem si opět lehl do postele. Potom jsem zjistil, že mě něco svědí na nose. Poškrábal jsem se a s hrůzou jsem sledoval dlouhý zakroucený prst. Byl to prostředníček a mně to tehdy nedošlo. Probudil jsem se znovu. Tentokrát jsem měl všechny končetiny v pořádku. Asi hodinu jsem se bál usnout, načež jsem se probral až ráno.


Někdo jiný by z toho vyvodil nějaké poučení, ale já ne. Byl jsem vždycky jiný. Ale pozor, od té doby jsem vyrostl. Ano, slečny, vyrostl.

11/18/2012

Poztrácené věnečky

Je to mu již mnoho let. A přesto si to pamatuju docela jasně. Byla sobota. Vím to proto, že v sobotu jsme vždycky chodili později z družiny. Což je blbost, protože družina byla jen během pracovního týdne. Takže to musel být pátek. Ano, už si to vybavuju. Vidím to zcela zřetelně. Byl pátek. Měl jsem tehdy nějakých pět roků a seděl jsem v družině na židli a četl si komiks. Což je zase blbost. Muselo mi být víc, aby mě pustili do družiny. A pak jsem musel být ještě o něco starší, abych uměl číst. Takže jinak… Pamatuju si to trochu mlhavě. S největší pravděpodobností byl pátek. Seděl jsem v družině na židli a četl si komiks. Možná jsem si ale jenom prohlížel obrázky. Mohlo by mít tak osm. V tom věku jeden nikdy neví, co přesně dělá.


Musel to být velice zajímavý komiks. Strávil jsem u něj dobré dvě hodiny. A jednu špatnou. To když jsem se snažil rozluštit jedno obzvlášť zapeklité slovo. Drozd? Ano, tak nějak to bylo. No a jak jsem tam tak seděl, vůbec jsem nevnímal okolí. Jak jistě tušíte, byla to chyba. Dostal jsem totiž v ten den své kapesné a za to jsem si v obchodě koupil takové ty sušenky. Věnečky nebo jak se jmenují. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli si vzít kakaové nebo vanilkové a protože jsem nechtěl ani o jedny přijít, koupil jsem si jedny ty a druhé ty. V družině jsem si je schovával na svačinu. Vždycky jsem doprostřed těch sušenek strkal špičku jazyka. Nevěděl jsem proč, ale strašně mě to fascinovalo. Teď už samozřejmě vím. A chápu i to, proč jsem jeden věneček z balení vždycky pojmenoval Eliška.


Jenomže ten den mi někdo všechny věnečky sežral. Cítil jsem se… Cítil jsem se úplně jako včera, když jsem viděl Eleonoru s nějakou slečnou. Nevypadalo to, že by byly jen dobré kamarádky. Ale jak jsem nad tím v klidu přemýšlel, došlo mi, že už jako dítě jsem to věděl. Ať jsou třeba dvě.


Mí kolegové se s vámi v tomto týdnu podělí o podobné zážitky. Téma totiž zní: Už jako dítě jsem věděl(a)…
Užijte si to.

10/23/2012

Nejsem bez něj ani noc

Ahoj. Jsem moc rád, že jsem tady, protože vám aspoň můžu poděkovat za všechny ty komentáře, co mi tajně posíláte. Nebojte se, jsem diskrétní, a proto je hned mažu. Ale mám z nich vždycky ohromnou radost. Aspoň vím, že vám na mně záleží. A dokonce i s vykřičníky. Napsal bych, že jste úžasní, ale nechci se mýlit. Pokud mě budete ovšem nadále podporovat a pošlete mi víc jak osmnáct komentářů z osmnácti různých IP adres, budu moct tady veřejně napsat, že jste úžasní. A pokud počet komentujících přesáhne číslo 25, napíšu, že jste opravdu hodně moc šikovní. To zní jako výhodná nabídka, ne? No tak honem, ať ty komentáře přibývají.


Kdybych vám řekl, že jsem bez hříchu, nevěřili byste mi, že ne? A dobře byste udělali. Jedna slečna, kterou zde nebudu jmenovat, mi jednou řekla, že mi hřích přímo čiší z očí. Ale to bylo ještě před střední školou. Ve městě, kde žiju, nejsme tak zpomalení jako někde. Znáte to. Tělo se mění a mysl na to musí reagovat. To se potom hřeší… Člověk to ani nestíhá počítat. A proč by taky měl, že? Je mladý a nezkrotný a na kterou ukáže… Ale vybírá si jen ty pěkné.


Jenomže potom se člověk usadí, potká dívku svých snů a má po srandě. Totiž, ano, pořád je to dravec. Jen už neopouští své hnízdo (nepočítáme-li školu a nakupování pro Emilku). Ale nevadí mu to! Ani trochu! Snad jen občas by chtěl zavzpomínat na staré hříšné časy. A nemůže, protože si o tom nikdy nevedl záznamy a většinu z toho si už nepamatuje. Tak to skoro vypadá, jako kdyby ani žádným pořádným hříšníkem nebyl. A z toho plyne poučení: Všechno si někam pište. Nejlépe na papír.


Lihovky se neolizují.

10/22/2012

Hřích

Vidím to jako včera. Stalo se to rychle, ale já jsem se tehdy vůbec nestyděl. Ale potom… Ano, začal jsem se stydět. Jenomže nakonec jsem zjistil, že to nemá smysl. Existují věcí, o nichž je lepší psát, protože… Inu, protože se o nich dobře píše a zdá se, že o nich chtějí všichni číst. A tak jsme se rozhodli, že o těch věcech zkusíme něco málo napsat.


Všichni jsme hříšníci. Nechci teď psát nic o tom, jak předcházet hříšným situacím (já jsem například jednou omylem ukradl žvýkačky), ani vás nehodlám nabádat k jejich páchání. Jenom chci napsat, jaké je naše nové téma. Protože jestli všichni hřeší, museli s tím někdy začít. Naším tématem tedy je: Můj první hřích. Snad se vám to bude líbit alespoň z poloviny tak, jak se to líbilo nám.


Nic nepřekoná vůni chleba pod postelí.

10/13/2012

Svět internetu

Začalo to jedničkou
a nulou snad
teď je to počítač

potom byl drát
teď už nemusí
a svištíme si vesele

hledám lásku
na inzerát
na zakázku
na salát
mám ho už moc

internet, můj věčný pomocník
internet, má spása
už dlouho
bez pevné linky

fup jenom v mobilu
hlavu trochu na stranu
hledám lásku do začátku
asi už ji mám

10/12/2012

Boží soud

Vítejte u mého článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.

Dnes se budeme bavit o božím soudu. A co na sebe.

Spousta lidí věří na boží soud. Ale ani ta spousta se nemůže dohodnout, jak to bude vypadat. Něco vám řeknu. Já na boží soud nevěřím. A až přijde, tak to všem řeknu. Ale obleču se nějak slušně, aby si na mě nemohli stěžovat. To je totiž taková novinka. Když jste slušně oblečení, nikdo si na vás nestěžuje. Ale musíte být opravdu hodně oblečení.

Jsem docela zvědavá, co se na takovém božím soudu bude dít. Jednou jsem byla na okresním a byla to teda docela nuda. I když ten soudce byl pěkný. Ale bavili se tam o strašných nesmyslech. Pořád zmiňovali nějaké párafy nebo co. No, moudrá jsem z toho nebyla. Musím se zeptat Paní, co říká na boží soud a jestli na nějakém už byla. Chtěla jsem se jí zeptat včera, ale ztratila jsem na ni kontakt. Musím se znovu ponořit do svých hlubin a najít ho. Ale nebojte se, najdu ho. Už se mi to párkrát stalo.

Ať už bude boží soud vypadat, jak chce, stejně na něj nevěřím. Leda by tam byl i Ježíšek a klekánice. Tol už by mohla být pravda. No, každopádně se hodně obleču.

Tak. Nyní víte všechno, co vím i já.

Nechť se vaše končetiny s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel.

10/10/2012

Jak se krade a nesmí

Dobrý den, moji drazí čtenáři. A dobré ráno, má zlatíčka, moje čtenářky. Je statisticky dokázáno, že ženy vstávají dřív než muži. Někdo musí udělat všecku tu těžkou práci. Není divu, že první budík vynalezl chlap. To proto, aby jeho žena nepřišla pozdě do práce. Idiot. Ale o tom dnes psát nechci. I když bych moc ráda, věřte mi. Dnes budu psát o tom, jak se na internetu krade. Jistě všichni znáte případy ukradnutých filmů a hudby. Ale krádež, o níž chci teď psát, ta je mnohem, mnohem horší. Člověku z toho až zůstává rozum stát. Když si představíte, jak nechutně drzí jsou zloději dnes, co budou asi chtít ukrást zítra?


Řeč je samozřejmě o blogu. Tedy přesně o službě, které se říká blog. Všichni moc dobře víme, že blogy vymysleli lidé z blog.cz. Já osobně si myslím, že to všechno byly ženy, ale nemůžu jim to dokázat. No a potom přišli jiní, líní lidé a ukradli jim to. Založili si vlastní stránky a teď tam mají své blog služby, i když se jmenují jinak. Občas jsou ale tak drzí, že se jejich jméno zase tak moc neliší od toho původního názvu blog.cz. A přitom je to jasné. Blog patří k blog.cz. Proč by se jinak ta společnost jmenovala blog.cz? Je jenom škoda, že se jim to nepovedlo hned patentovat. Teď s tím vlastně nemůže nikdo nic dělat. A přitom je to taková škoda.


Já osobně jsem nikdy ostatní společnosti ani nezkoušela. Ale z vlastní zkušenosti vím, že blog.cz je nejlepší a nejinteraktivnější. Stačí, když se podíváte, co všechno se na něm dá dělat. Vkládat články a dokonce i obrázky! Kdo chce, může se dokonce připojit do některé z mnoha komunit. Asi nejznámějšími jsou krasna.cz a Autorský klub. Osobně se s nimi moc neznám. Krasna.cz sice vypadá hezky, ale nestíhám si číst všechny zajímavé články. Mohlo by jich být míň. No a do Autorského klubu jsem se jednou chtěla dostat, ale řekli mi, že musím mít blog. Teď už se tam změnilo vedení, takže by to šlo, ale mně se už nějak nechce. Hodlám se zaměřit na psaní zpráv a článků jako novinářka. Blog (totiž tento) beru jako okrajovou záležitost.


Je snazší najít zloděje než napsat fejeton.

10/09/2012

Já a chat šarm

Internet je velice specifická věc. Až tak jako dobrodružná, řekl bych. Ovšem, záleží čistě na tom, jak k takové záležitosti přistupujete. I to největší dobrodružství se pak může změnit v nudu. Ale nebojte se, to se vám se mnou nestane. Vlastně se to nemůže stát, ani kdyby chtělo. Já jsem totiž přirozený surfař, ovšem "pouze" internetový. Ve vodách světové sítě se pohybuju jistěji než ve vlastním pokoji. To taky částečně proto, že je můj pokoj skoro pořád doslova pohřbený pod horou popsaných papírů (Emilka říká, že se jí nejlíp píše u nás, protože ji tak neochmatávám). A pod tou horou se dá najít všelicos. Nejčastěji lego. To není moje. Já žádné lego nemám. Zato ale mám mladšího bratra, který si za čokoládu od Emilky chodí hrát do mého pokoje. Kdepak já a lego!


Občas mám skoro pocit, jako kdybych se v internetu narodil. Nebo jím byl počat (já ale vím, jak to chodí při počínání, nemusíte mít strach). A když už nic, tak jsem se tam aspoň znova narodil. Jako nositel šarmu a věčný chatař. Nemusíte mi věřit, je to na vás. Ale jestli chodíte na chat, jistě jsme se už setkali. Mohl jsem se jmenovat jakkoliv. To je ostatně tajemství úspěchu. Teda, jedno z mnoha tajemství samozřejmě. Zbytek vám neprozradím, přijďte si na ně sami. Já jsem taky musel.


Emilka mi tuto činnost schvaluje. Když jsem se jí ptal na důvod (protože mi to bylo divné), tak mi řekla něco tak složitého a dlouhého, až jsem to hned zapomněl. Ale od té doby vím, že je Emilka velice tolerantní a chápe mé potřeby dobrodružného muže. Ano, ještě jsme neumřeli. I když dnes už nemáme koně a pušky, ale myši a klávesnice. Ale o to nebezpečnější jsme.


Jak takový běžný internetový den probíhá? Velice prostě. Ale protože je to taky tajemství, nemůžu vám to prozradit. To víte, jsou lidé, kteří mě zkouší napodobovat. A já jim nechci dávat žádné rady. Už tak jim to nejde.


Před nedávnem jsem přemýšlel, že si založím vlastní stránky, kde bych mohl prezentovat své největší úspěchy (ano, fotím si je). Ale pak jsem si uvědomil, že bych celé dny nedělal nic jiného, než prezentoval. Tak jsem si to rozmyslel. Stačí mi psát sem. Jsem spokojený.


Namazanou stranou na krepový papír.

10/08/2012

Internet na žlutém blogu

Neděle skončila, začalo pondělí a spolu s novým dnem tady máme i nový týden. Ano, až tak je to jednoduché. Stačí jen počkat a čas už udělá vše za vás. No, a aby toho nebylo málo, spolu s novým dnem a týdnem máme pro vás i nové téma. Občas si ani nejsem jistý, jak to vlastně děláme. Každopádně to sem nepatří. Děláme to a jsme v tom zatraceně dobří!


Teď bych vám měl říct, jaké je vlastně to nové témat týdne. Ale ještě si ho na chviličku nechám pro sebe. To víte, celé to tady organizuju a nemám proto čas psát na jednotlivá témata. A je mi to líto, protože bych vám toho mohl tolik vyprávět, až byste se divili, že po světě neběhá nějaký můj klon. A kdoví, on třeba i běhá.


Nedávno jsem narazil na něco velmi podivného. Možná se vám to nebude zdát příliš podivné, ale věřte mi, bylo to. Snad, kdybyste to uviděli na vlastní oči… Zkuste si představit botu. Přesněji řečeno sandál. A u toho sandálu leží docela obyčejná lžička. Kávová nebo čajová. Já jsem s ní vždycky jedl pudink. Pamatuji si ji, protože mám jenom jednu takovou. Nechal jsem ji v obýváku, ale ona se nějakým záhadným způsobem přemístila až do předsíně. A rovnou k tomu sandálu. Nevím, jestli se mám bát nebo zda to od ní byl jenom takový žert. Inu, symbolika.


To téma je "Svět internetu."

10/06/2012

A co když nemají pravdu...

"Dvakrát do téže řeky nevstoupíš."


Tak tato zlatá slova mají v zásobníku moudrostí snad všechny matky, babičky, kmotry a kdo ví ještě jaká jiná havěť. Bývají pronášena ve velké většině případů ve chvílích, kdy se to dcerám, vnučkám a vůbec veškerým mladým dívkám vůbec nechce poslouchat. To sice znamená téměř vždy, ale obzvlášť tehdy, kdy se dotyčné rozejdou se svým chlapcem/dívkou a teď dumají nad tím, že se k němu/k ní vrátí.


"Vždyť ono to nebylo zas až tak špatné." A "bum", jakmile toto zmíní před některou z výše jmenovaných dam, už bude za chvíli mladá nešťastnice vědět, že nemá dvakrát lézt do stejné řeky. Co asi udělá osoba nízkého věku, když toto uslyší od "milované" autority? Ano, hádáte správně "hups" a už se zase vesele cachtá ve stejné řece, jen aby autoritě dokázala, že to jde. A natruc se tam bude koupat, i když jí budou nohy ožužlávat krokodýli, ona se bude usmívat a volat: "Vidíte! Podruhé ve stejné řece a nic hrozného se neděje! Neměly jste pravdu, pcha." O tom, jak to doopravdy končívá, si můžeme popovídat jindy. (Až mi přišijí ty palce na nohách.)


Krom toho mě teď totiž trápí jedna pochybnost. Co když je to úplně jinak? Je tím úslovím opravdu míněna stejnástejná řeka? Není to tak, že věci se mění a nic může být stejné? Tudíž ani ta řeka, přes kterou jste se rochnili před pěti minutami, není teď, když se placatíte zpět stejná… je na "stejném" místě, má stejné jméno, ale je jiná. Prostě jen proto, že uplynulo těch pět minut a věci nezůstávají stejné napořád. Obzvlášť pokud šla kolem či přes Mebsuta…

10/05/2012

Řeka lásky

Když cítím se sám
kus dortu si přes noc dám
když chybí mi tvůj vlas
nechám zaznít lásky hlas


Řeka lásky je tu
a chvátá
všechno smutné polije
a chvátá dál


už mám svůj prám
už láskou ho zvedám
na vodu plout
tebe dosáhnout


Řekou lásky
oho-hó
řekou naděje
oho-hó
blíží se jez


Nejsem jí hoden

10/04/2012

Zrádnost zdejších řečisť

Vítejte u mého článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.

Dnes se budeme bavit o tom, kam plují řeky. A kam neplují.

Jednou jsem byla u řeky. A nebylo mi dobře. Byla to rychlá a mělká řeka. A ani moc nevoněla. A tak jsem si řekla, že své nedobře nebudu nechávat na místě, ale pošlu ho po řece do Afriky. Tam stejně potřebují nějaké pořádné hnojivo, aby netrpěli hlady. A tak jsem si vlezla do řeky a ulevilo se mi. Rychle jsem potom zase vylezla, aby se na mě ta úleva nepřitížila. Chtěla jsem tomu ještě zamávat na cestě do teplých krajin, ale všimla jsem si, že se to točí opodál v nějakém divném víru a vůbec nechce plout dál.

Nemyslete si, to není jako na záchodě, když se vám nedaří spláchnout. Tohle je mnohem horší! Zkoušela jsem na to házet kameny, aby se to odkotvilo a odcestovalo konečně pryč. Ale marně. Ať jsem hledala, jak jsem chtěla, našla jsem jenom jeden kámen a ten byl moc těžký, takže jsem se netrefila.

Nakonec začínala být tma a kdesi blízko vyli vlci. Dostala jsem hlad a šla jsem domů. Už jsem k té řece nešla, ale děsím se každé zprávy o hladomoru ve světě. V duchu si říkám, že je docela dobře možné, že tam ještě je. A točí se. Už nikdy nevkročím do řeky. Rozhodně ne, když mi nebude dobře.

Tak. Nyní víte všechno, co potřebujete vědět.

Nechť se vaše končetiny s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel.

10/03/2012

Nevstoupím nikdy do žádné sprchy

Dobrý den, přátelé a čtenáři. Dnes jsem se rozhodla říct vám tajemství, proč se odmítám sprchovat ve sprše. Ano, čtete správně, ve sprše. A až si tento článek přečtete, uděláte nejlíp, když se tam taky přestanete sprchovat.


Nikdy se mi ve sprše či v koupelně nestalo nic nepříjemného. Když nepočítám ženské záležitosti. A vždycky jsem měla sprchu ráda. Zvlášť tu u nás doma. Byla taková velká a pohodlná. Prostě ideální sprcha.


Jenomže jednou jsem si takhle ještě dospívala a přemýšlela jsem nad různými věcmi, nad nimiž dospívající dívky přemýšlí. A před sebou jsem měla časopis se stránkou o trapasech. Některé příběhy nebyly víc než trapné samy o sobě, ale našla jsem jeden, který byl hrozně zvláštní. Slečna v něm byla náměsíčná. A procházela se nahá po jakémsi parku. Nahá! Víc si z toho nepamatuju. Každopádně v noci se mi zdálo, že jsem taky náměsíčná. Byla to noční můra, protože jsem byla taky nahá. Nahá! A šla jsem po naší ulici, v níž nikdo nebyl. Ale mohl být. Třeba za oknem nebo tak.


Ráno jsem se rozhodla udělat vše proto, aby se tato noční můra nikdy nezrealizovala. Udělala jsem všechna běžná opatření a ještě jedno navíc. Přestala jsem se umývat ve sprše. Místo toho používám vanu. Proč? Ve vaně musím v ruce držet hadici, z níž teče voda. Kdybych byla náhodou náměsíčná a šla bych ven a tam by pršelo, mohla bych si myslet, že jsem ve sprše. A mohla bych se začít svlékat. Ale když se mi to stane teď, nenechám se zmást, protože budu všude hledat hadici.


Tak. Teď už víte, proč nechodím do sprchy. Doufám, že taky nebudete. Nerada bych vás jednou venku potkala, jak hledáte ručník.

10/02/2012

Džem, utopený králík

Zdravím všechny, kteří nemají na práci nic lepšího, než surfovat po internetu. To není můj originální pozdrav, ale kdesi jsem ho slyšel a zalíbil se mi. Dnes vám chci vyprávět o mém zakrslém králíkovi a jeho vztahu k vodě. Ale začněme hezky od začátku.


Jednoho dne, když už to teda rodiče nemohli vydržet, jsme všichni nastoupili do auta a jeli. V tom obchodě, kam jsem se chtěl vždycky podívat, tak tam měli přesně jednoho zakrslého králíka. Byl tehdy ještě mládě, takže to ani nebylo poznat. Měl jsem štěstí. Rozbil jsem před zraky prodavačky své prasátko a rodiče pak doplatili zbytek peněz. Potom jsem dostal toho chlupatého mrňouse. Tehdy mi poprvé spadl na zem. Ale nerozbil se a rodiče ho hned sebrali a vzali sebou. Možná byli ještě příliš rezignovaní mým hysterickým výstupem, možná jim to bylo jedno. Chtěl jsem králíka, a tak jsem jednoho dostal. Co vlastně záleželo na tom, jak dlouho se ten tvor udrží naživu?


Jenomže v tomhle jsme se všichni přepočítali. Džem, jak jsem svého nového mazlíčka pojmenoval, až úpěnlivě lpěl na životě. Rodiče si časem zvykli, ale já jsem nemohl. Chtěl jsem králíka jen proto, abych dokázal, že ho můžu dostat. A tak jsem ho měl. Celou tu dobu jsem mu musel ze svého kapesného kupovat žrádlo. A rodiče mi na to nedávali ani víc peněz. Musel jsem si vystačit s tím, co jsem měl a to nebylo moc. Ve špatné finanční situaci jsem se tedy rozhodl, že králík musí pryč.


Dlouho jsem přemýšlel, jak to udělat, aby nikdo nepojmul podezření. Nebyl jsem si totiž jistý, jestli se za vraždu králíka - mazlíčka nemusí k soudu. Ano, i já jsem kdysi býval lehce naivní. Ale pak jsem dostal spásný nápad. Džem měl vždycky rád vodu. A spoustě lidí vodomilů se už stalo, že se utopili. Pečlivě jsem si všechno připravil a vyčkával jsem na vhodnou příležitost. Ta nastala večer 20. 8. V onen den bylo opět hrozné horko, a tak se všichni snažili využít všechny způsoby chlazení, které byly k dispozici. Nikoho tedy nepřekvapilo, že jsem vzal Džem k vodě. Asi kilometr od domu jsme měli takový malý rybníček. Teď si říkám, že řeka by byla lepší. No a tam jsem svého králíka přesně v 17:48 hodil. Ani jsem nečekal, jestli se vynoří a šel jsem domů.


Cestou jsem si nachystal smutný pohled a už u příjezdové cesty jsem brečel, že se mi ztratil králík a že se nejspíš utopil. Otci to nedalo, vzal si kolo a jel Džem hledat. Já jsem mezitím seděl doma a trnul, jak to dopadne. Asi za půl hodiny se otec vrátil i s králíkem. Očividně jsem ho totiž hodil do uvázané loďky. Tehdy jsem se rozbrečel doopravdy, ale otec si zřejmě myslel, že to bylo úlevou.


To celé se stalo před dvěma lety. Džem stále žije. Ale já jsem se nevzdal.


Nechávám čas plynout.

9/19/2012

Můj první den ve škole

V životě jsou okamžiky, které bychom nejraději neměli. Ale jak nám je jednou určí, už se s nimi nedá nic dělat. Maximálně tak prožít si je, což je ne vždy příjemná záležitost. Znáte mě, moc takových situací jsem si neprožil. Jsem přeci jen Castor (ne, to není mé pravé jméno). Ale dokonce i já mám za sebou nějaký ten nepěkný zážitek. A o jednom takovém vám teď napíšu.


Bylo pondělí. No, možná nebylo, ale já jsem měl pondělí. To jako začátek něčeho nového. Byl to den, kdy jsem začal chodit na střední školu. Určitě si to dovedete představit. Všude nějaké třídy, místnosti, schody. A do toho desítky lidí vašeho věku, kteří se snaží tvářit, že nejsou vůbec zmatení. Dobře, ti starší zmatení nebyli, to se dalo celkem dobře poznat. Ale my jsme zmatení byli. Bylo to hrozné. Představujete si to? Tak pozor, teď přijde schod.


Vkročil jsem do své nové třídy a rozhlédl se. Už byla skoro plná. Nevěděl jsem, jak je to možné, když chodbami v témže okamžiku ještě proudily doslova zástupy. Pak mě napadlo (byl jsem tehdy trochu divný), že mají třeba za každého studenta připravenu náhradu. Aby jim zůstala naplněná třída. Jenomže jsem nevěděl, kam schovávají a co dělají s těmi vyhozenými. Byl jsem mladý a naivní. Myslel jsem si, že těch pár popelnic na dvoře by jim mohlo stačit. Teď už jsem chytřejší. Ale tehdy, tehdy jsem tam jen tak stál ve dveřích a měl jsem svůj přemýšlivý obličej (to jsem je ještě nosil). Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale najednou mi někdo říká, abych se posunul dále do vozu, a já jsem instinktivně vytáhl jízdenku. Ano, bylo to hrozně vtipné. Já jsem se samozřejmě smál nejvíc a nejdýl. To proto, aby jim bylo jasné, že jsem schopen zasmát se na vlastní účet.


Ale ani tak se mi dlouho nedařilo dostat se do kolektivu. Byl jsem asi dva týdny bokem. Dva týdny v životě středoškoláka, to je skoro jako věčnost a kus. Marně jsem v noci přemýšlel, jak to zařídit, abych se stal členem. Spolužačky jsem docela přitahoval, to bylo poznat. Ale spolužáci se očividně báli konkurence, takže se se mnou ve finále nebavil nikdo. Coby oblíbence ze základní školy to byl docela šok. Ale přišel jsem na to, co s tím.


Než jsem na to ovšem přišel, prošel jsem si takovým tím stádiem, kdy jsem si musel říct, že to musím zvládnout. Nebo že to určitě zvládnu. Už si to nepamatuji přesně. No, nakonec jsem sebral veškerou odvahu, která v mém mladém těle byla, a přisedl jsem si k jednomu ze spolužáků, kteří byli očividně oblíbení. Jmenuje se Honza mimochodem. Využil jsem všechny své znalosti a stali se kamarádi. Trvalo mi další tři týdny, než se mi povedlo vyměnit si s ním místo. Spolu s ostatními jsme Honzu odsunuli na místo lůzra, kde jsem byl předtím já. Teď jsem ve skupině (zástupce toho hlavního) a s Honzou se nikdo nebaví.


A z toho plyne poučení: Nikdy se nevzdávejte.


Pokud si nemáte čím osladit čaj, cucejte bon pari.

9/17/2012

To určitě bude nové téma

Svět se pomalu točí kolem své osy. Když se zamotá, bude mu blbě. Ale my se budeme pořád usmívat. Vítám vás u dalšího týdne. Tentokrát s pořadovým číslem… Kruci, zapomněl jsem si kalendář. To nevadí, vy určitě nejste tak nepořádní. Nepořádnost je totiž jen pro ty, kteří to nechtějí v životě někam dotáhnout. A právě o tom bude i aktuální téma. Tedy, ne tak docela. Dneska už píše každý o tom, co chce udělat, čeho chce dosáhnout a tak. My jsme se rozhodli napsat o něčem jen zdánlivě podobném. Nové téma se tedy jmenuje:


To určitě zvládnu.


Zní to dost blbě, ale to se tady ztratí.


Pomazánkové máslo nikdy nezklame.

9/15/2012

Touha

Toužím


a tužím


a ze zkušenosti vím


láska je slepá






píšu tuží


jak se na studenta sluší


když nefouká do uší


tak třeba jinam






a hned je z toho


touhy mnoho


to píšu zkušeně


nebojte a zkuste mě

9/14/2012

Vodou ředitelná touha

Vítejte u tohoto článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.






Dnes se budeme bavit o touze. Jak se dělá a k čemu ji potřebujeme. A proč bych byla ráda, kdyby tak nelepila.






Co je to vlastně touha? Touha je to, co cítíte, když toužíte. Chcete příklad? Toužím po plastové propisce. Vidíte, toužila jsem. Je to jednoduché. Jenomže při toužení tělo protestuje. Tělo je totiž taky svým způsobem posvátné, víte? Dokonce i naše PANÍ má tělo. Jinak bychom vlastně ani nevěděli, jestli je to paní nebo jak to vlastně má. Tělo je zkrátka důležité. A protože má teda blízko k PANÍ, je posvátné. A jako takové roní slzy vždy, když se snažíme hřešit. Takže i když toužíme. Na propisce toho na první pohled není moc hříšného, ale to je právě ten klam. Propiskou se dá psát. A psaní může lhát. Vidíte, jak je to jednoduché? Nebo když pracujeme a toužíme po odpočinku. Tělo pláče potem. Anebo když toužíme po jídle, ačkoliv jsme nebeské bytosti, které jíst nesmí. Tělo pláče slinami. A tak dál a tak dál. Když se objeví touha, skrývá se v ní možnost hříchu a nějaká tělesná tekutina.






Jsem velmi pobožná a proto je mi jasné, že s tím prostě nic neudělám. Čas od času prostě toužíme a hřešíme. PANÍ nám to schvaluje. Její světlo stejně očisťuje. Chápu, proč to tak máme s touhou a tak. Ale kdybych na tom mohla něco změnit, zkusila bych zavést vodou ředitelné a nelepkavé projevy touhy. Vím, že nás těla jenom chtějí svým truchlením potrestat, ale občas už je to teda moc.






Proto bych vás chtěla poprosit, jestli to cítíte stejně, pomozte mi. Když k PANÍ dáme dost komentářů, třeba se smiluje.






A když ne, tak třeba PÁN.






Tak. Nyní víte všechno, co potřebujete vědět. Já toho už víc stejně nevím.






Nechť se vaše údy s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel a to počítám opravdu úplně všechna světla.

9/12/2012

Příště to bude lepší

Znáte to, milé kolegyně. Chlapi to taky bohužel znají. A často se toho dožadují. Občas nás to děsí, jindy odpuzuje, ale najdou se i okamžiky, kdy z toho umíme mít radost. A zrovna v tu chvíli váš partner oddělá tu ruku, prst nebo co zrovna používal, že vás to těšilo. Buď proto, že už má křeč v končetině, nebo proto, že se musí doslova svalit na postel, protože už je po všem. Anebo se vás jenom chce zeptat, jestli se vám to líbí. No a potom už není schopný najít to správné místo,kde vás to ještě před chvílí těšilo. Vy si to taky nepamatujete, protože jste na malou chvíli měla možnost nemyslet. Vidíte, jak to dopadá, když žena nemyslí...







Někdy se povede schovat zklamání do polštáře a svést vinu na únavu. On si potom myslí, že vás vlastně utahal. A má z toho hroznou radost, kterou mu vzápětí trochu zkazí skutečnost, že si musí ustlat na podlaze. Ale občas se to prostě nepovede. Důvodů může být několik, ale ať už jsou jakékoliv, vždycky nakonec dojde na partnerský rozhovor. A vy se najednou octnete ve velmi špatně osvětlené situaci. Ale co vám budu povídat, známe to všechny až moc dobře. To kličkování mezi pravdou a šetrnou lží.







Milé slečny, teď ruku na srdce. Už se vám to někdy nepovedlo? Už jste ho někdy rozplakaly tím, že jste mu vlastně řekly, že vás neuspokojil? A jak jste ho potom dostaly zpod postele? Když za váma všude lezl po kolenou a prosil vás, abyste ho neopouštěly, co jste udělaly? Přece to jediné, co jste v daném okamžiku mohly. Pohladit ho po vlhké tváři, neutřít si ruku, usmát se a říct to, čemu jste vzhledem ke svým zkušenostem příliš nevěřily.







"Příště to bude lepší."







Občas se stydím za to, že si to přeju.

9/11/2012

Můj život milovníka

Znáte to. Každý mladý muž se snaží posbírat historky, aby měl co vyprávět, až bude starý a neschopný tyto historky opravdu prožívat. Problém je, že už nemám ty své historky kam dávat. A některé se teď ještě vyprávět nedají. Uznáte sami, že ty nejlepší historky jsou aspoň trochu opepřené peprností. Aniž by přitom vypravěč lhal. Jenomže co s tím? Co jiného než počkat, až dozraje ten správný čas.







Klidně bych vám teď mohl vyprávět některé z mých početných historek. Většina z nich se týká alkoholu a ano, holek. Jedna se týká mašlí, ale ta právě není tak zajímavá jako ty ostatní. Jenomže já vím, že kdybych vám vyprávěl, nebudete mi věřit. A nejspíš budete i kroutit hlavou. To se taky dělá.







Proč to všechno? Jednoduše si myslím, že byste mi nevěřili. Zkoušel jsem některé z těch historek povídat kamarádům a oni mi nevěřili. Že prý kdy se to stalo a jak je možné, že jsem jim o tom tedy neřekl před rokem, když to bylo aktuální. Nemusím ale říkat všechno, ne? Zvlášť přátelům. Některé příběhy se musí usadit a já z nich musím trochu oškrábat ten emoční obal. Jinak by se mohlo stát, že začnu znova všechny ty věci prožívat, zatímco je vyprávím. To je ostatně důvod, proč nikomu nevyprávím o svém životě milovníka. Ano, vždycky jsem byl sexuálně velmi aktivní, ale teď o tom nemůžu mluvit. Počkejte si několik let. Snad potom.







A až ten čas přijde, budete muset uznat, že jsem nikdy nebyl lůzr.







Trpělivost přináší ohromení.

9/10/2012

Zkušenosti vs. Touha

Znáte to. Všichni nějak stárneme. Mám dokonce spolužačky, o kterých říkám, že stárnou mnohem rychleji než ostatní. Už od svých patnácti si totiž každé ráno hledají v zrcadle vrásky. Fáze hledání vlastního poprsí a partnera už mají očividně za sebou. I když Lucka na to nevypadá. Předpokládám tedy, že tyto dvě slečny budou následující věci řešit mnohem dřív než my všichni ostatní.


Zkušenosti vs. touha. Jsou situace, kdy bychom něco chtěli, ale proti takové činnosti mluví naše zkušenosti. Například toužíte po zmrzlině, ale dobře si pamatujete, jak jste kvůli ní nemohli týden mluvit. A teď co s tím?







To vám sice neporadíme, ale každý z nás přispěje nějakým tím svým pohledem. Což znamená, že zkušenosti vs. touha je aktuálním tématem. Užijte si to.







Jo a špička kornoutku se do krku nestrká.

9/05/2012

Návraty

Lásko!
Lásko!
Lásko!


ty se nevracíš
já tu nejsem


kdybych tak věděl
volám


Lásko!
Lásko!
Lásko!


počkej sakra chvíli, mám školu do pěti


ale ty neslyšíš
já nevolám
bo nevím
že se vracíš


než přijdu
už tu nejsi


Lásko!
Lásko!
Lásko!


od čeho jsou mobily?


tak teď čekám
snad nám vyjde víkend


Lásko?

9/04/2012

Vzpomínky a jejich očista

Vítejte u mého článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.


Dnes se budeme bavit o očistě vzpomínek. Jak se to dělá, co k tomu budeme potřebovat a proč si při tom nedoporučuji pít kakao.


Tohle je úvod mého článku. Měla bych tady přijít s něčím, co vás sem uvede. Ale nevím, jak se to dělá. Pokud zapátrám v sobě, najdu přece jen dva způsoby. Pojď dál a tak už dělej, začíná mi být zima. Obě varianty používám na svého přítele. Ano, přítele. Mám přítele. A je to kluk. Jmenuje se Libor a poznala jsem ho náhodou. Do toho vám ale nic není. Aspoň teď ne. Každopádně s ním se spousta věcí změnila. Je toho hodně, ale přesto vám udám příklad. Už nosím ponožky. Ale třeba si zase nestříhám nehty. Stejně se odlamují hezky samy.


Jsem ráda, že mám Libora. Je to takový můj puntíček pudinkový. Tak mu říkám. Je skoro o půl hlavy menší než já. Ale já se učím hrbit, aby to nebylo moc poznat. On má totiž Libor strašně měkké ego. Co ho mám, cítím se tak nějak jinak. Libor mi otevřel spoustu dveří, od kterých mi scházel ten pravý klíč. Libor má ten správný klíč. To je takový náš soukromý vtip, nemusíte se ho snažit pochopit, museli byste být my. A toho bychom si všimli.


Když jsem s Liborem, poznala jsem nové cesty a opustila ty staré. Nehodí se chodit po dvou cestách najednou. Nějakou dobu jsem pak byla spokojená, jenomže pak se něco stalo. To něco bylo to, že jsem začala vzpomínat na své staré a opuštěné cesty. A občas jsem z toho až byla smutná. Tak jsem teda potom zjistila, že je to kvůli tomu, že vzpomínky bývají obalené blátem, teda nechtěnými pocity z doby těch vzpomínek. Nikdo by neměl chtít mít doma v hlavě bláto. A proto vás naučím, jak své vzpomínky pořádně očistit. Věřte mi, je to tak lepší.


Vemte si šátek, kapesník, deku, co kdo snese. Zabalte si do toho celou věc, která je bahnem postižená. Většinou je to teda hlava. Potom zapalte svíčku u svého pravého palce u nohy. Proneste rychle za sebou první tři slova, která vám přijdou na mysl. Překlopte svíčku a namočte se hlavou až po ramena do vody nebo prostě do něčeho tekutého. Až uschnete, můžete si sníst tu mandarinku. Slupky odhazujte za své levé rameno. A nepijte kakao. Proč? Je to tekuté bahno!


To je všechno.


Nechť se vaše údy koupou ve světle pravdy. Je to příjemné.


Teď je to všechno.

9/03/2012

Jak se vrací domů

Dobrý den, vážení a milí čtenáři. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že jsem zase tady, na tomto blogu. I když také nesouhlasím s tvrzením, že je tento blog pravidelnější, než naše ženská záležitost. Věřte mi, jako žena jsem dlouho protestovala proti zachování tohoto vpravdě nepravdivého motta. Ale co se dá dělat, svět je stále ovládán muži a ti o ženských záležitostech nic neví. Zajímá je pouze tělo a to ještě jen tehdy, je-li hladce oholeno. A ani tehdy je některé části těla nevzruší. Slibuji, že jednoho dne to celé změním. Až budu slavná novinářka, jejíž jméno bude mít nějakou opravdovou váhu.


Na druhou stranu, s mottem nebo bez něj, jsem šťastná, že jsme tento blog nenechali umřít. Holky od sousedů se mi celou dobu naší blogerské neaktivity smály. Jenomže teď, teď se začnu smát já. A to tak nahlas, že to uslyší až u Horáčků. Doufám, že tím Mařence zkazím intimní odpoledne.


Než začnu psát ryze autorské články, pokusím se takříkajíc zabít dvě mouchy jednou rukou. A proto se v aktuálním tématu týdne hodlám věnovat krátkému komentování toho, jak chodí Castor domů. Nebojte se, nehodlám zmiňovat ježka. Jednak to byl krtek (Castor si je plete už od školky a toho osudného dne, kdy jsme si hráli na pískovišti pod jabloní) a taky, krtci jsou škůdci. A škůdcům by se novináři neměli věnovat, aby je snad náhodou nepodpořili v jejich škodění. Já se spíš zaměřím na pár skutečností, které Castor ze svého vyprávění, s jehož osnovou jsem mu mimochodem pomáhala, vynechal.


1.) 1.) Castor u mě často přespává. Jsme už dospělí, a proto můžeme zodpovědně sdílet lože. I když to moje je pro dva moc malé, a tak spí většinou Castor na zemi. Z jeho článku vyplynulo, že se domů vrací nějak často. Poslední dobou tady však spává víc a víc. Asi za to může fakt, že mu čas od času dovolím koitovat se mnou. Už mi to občas dělá i trochu radost, ale hlavně, chci, aby můj partner ty pohyby uměl ještě před faktickým oplodňováním.


2.) 2.) Miluška Heretzíková NENÍ Polydeukova sestra. Ona totiž JE jeho sestřenice. Myslím, že byste to měli vědět.




3.) 3.) Castorův kotník není zlomení, jen zvrtnutý. Sjela mu noha po tom škůdci. Je zvláštní, jak dovedou být zvířata po různých úrazech klouzavá. Každopádně Castor nedostal ani sádru, jen jakési pouzdro na suchý zip. Chvíli z toho byl docela smutný. On totiž Castor miluje sádru. Když jsem měla před rokem a půl zlomenou nohu… Ne, o tom raději psát nebudu.


4.) 4.) Castorovi rodiče jsou vážně moc divní. Jako z dadaistického filmu nebo tak něco.


Tak. A to je pro tento týden všechno. Udržujte si dobrou náladu, buďte zdraví a jezte hnědé pomeranče. Jsou dobré na pleť.


Vaše Emilka.

9/02/2012

Jak se vracím domů

Zdravím vás, ať jste kdekoliv. Tak trochu doufám, že vás můj pozdrav zastihne na nějakém příjemném místě. Jste zrovna v supermarketu, protože zlevnili Božkov? Výborně. Nechte mě být vaším prodavačem a já, zatímco budu markovat šest lahví tuzemáku a nějaké ty lentilky, povím vám krátký příběh o tom, jak se vracím domů. Nebude to trvat dlouho, nebojte se.


Narodil jsem se do rodiny, do které jsem se narodit nechtěl. Někteří lidé mohou namítnout, že rodiče si nevybíráme, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem se chtěl narodit někomu jinému. A sice jisté Milušce Heretzíkové. To byla moje spolužačka a já jsem už ve školce toužil být jejím synem. Až do páté třídy byla Miluška jednou z mých tajných lásek, stejně jako ostatní holky z mé třídy. Postupně jsem však dospíval a odpoutával jsem se od svých dětských lásek (vždy od jedné za dva, tři měsíce), až jsem nakonec začal chodit s Emilkou. Ale to už je docela jiný příběh.


Domů se obyčejně vracím delší dobu, než jakou cestuji do školy. Může za to pochopitelně Emilka. Snažím se jí být dobrým partnerem, a tak se občas vracím domů až za tmy. Rodičům to ale nevadí. Říkají, že mě nemůžou vinit z mládí. Mám rád své rodiče, když říkají, co si myslí a nelžou při tom. To je většinou tak do osmé večer. Často se však vracím domů později, až kolem deváté. Hlavu mám plnou zážitků a prodírám se mrazem podél naší hlavní silnice. Vždycky se prodírám mrazem domů, leda by se mnou šla Emilka. Jdu docela pomalu. Ne, že by se mi nějak zvlášť nechtělo, ale dávám si čas, abych mohl sledovat, co se mezitím v okolí změnilo. Většinou toho není mnoho, ale já mám oko pro detaily. Snad právě proto jsem opomenul posledně dávat pozor na cestu a zlomil jsem si kotník. Není to nic hrozného. Jen ten ježek už si nezadupe. A to jsem se mu původně chtěl vyhnout. No, každopádně jsem na nějakou dobu s návraty domů skončil. Emilka mě nechce navštěvovat, protože se u nás prý cítí, jako kdyby se vrátila někam, kde nikdy nebyla. Což je tak nesmyslné, až ji to děsí. Nedivím se jí.


A to je všechno. Berete si účtenku a (protože jste zdvořilí), loučíte se. Až se budete se svými šesti láhvemi tuzemáku vracet domů, dejte si pozor na ježky. Nikdy nevíte, kde na vás čekají.

9/01/2012

Obtížnost návratová

A jsme zase zpátky. Ne, že bychom teda někam odcházeli. Jenom jsme si odskočili. Na každé správné párty máte možnost použít toaletu. No, a když ji zrovna používáte, nejste v centru dění. Alespoň většinou ne. Naopak jste trochu mimo. Teď jsme holt byli též tak trochu mimo. Ale to se spraví. Vracíme se. Zdravější, silnější a hlavně, s prázdnými měchýři.


Jeden kamarád mi naznačil, že bychom měli změnit naše motto, protože prý vůbec nejsme pravidelnější než menstruace. Tak abys věděl, Šimone, jsme rozhodně pravidelnější, než tvoje sestra (ta starší). A už mě to docela štve.


Každý návrat je těžký. Uběhla spousta času, my jsme se změnili, vy jste se změnili… Všichni jsme jiní. Řeka a tak. Jenomže všichni si pamatujeme, jak jsme pro vás psávali před naší odmlkou. Proto se obávám, že budeme bojovat s touhou vrátit vlastní styly psaní. Jenže ono to nejde. Kdyby to šlo, nepíšu o tom, píšu to. Proto bychom vás chtěli poprosit, mějte prosím strpení. Nejste jediní, kdo si musí zvykat na spoustu novinek. A protože se tedy vracíme po delší době, rozhodli jsme se zvolit jako první téma "návraty." Snad se vám to bude líbit.


A nezapomeňte papírový kapesník.

3/02/2012

Krize

Jsem tady
jsem nahý
a sám

Krize
Ó,Ó,Ó
Krize
Jé, jé, jé

Jsem smutný
jsem/pláču
a nemám ani kapesník

Krize
Ó,Ó,Ó
Krize
Jé, jé, jé

Hledám něco
hledám spásu
a životní jistoty

Krize
Ó,Ó,Ó
Krize
Jé, jé, jé

Trpím zoufalstvím
trpím pro dobro světa
a nikdo mě nemá rád

Krize
Ó,Ó,Ó
Krize
Jé, jé, jé

Našla mě
našla žena
našla, hurá
a je pěkná
už nejsem sám

To byla krize
Ó,Ó,Ó
Ale už není krize
Jé, jé, jé

3/01/2012

Krize a co s tím

Dobrý den, zdravím vás, mí věrní čtenáři. Už jsem se bála, že se sem nikdy nebudu moct vrátit. Ale jak vidíte, jsem tady. Tak se pojďme vrhnout na naše aktuální téma, ať máte co číst, ano? Jen chci ještě upozornit, že jsem ve volných chvílích pracovala na svém stylu, tak se neděste, shledáte-li ho o mnoho lepším. Vždy být aktivní, to je moje heslo.

Dejte tomu, že jste se dostali do krize. Je jedno do jaké a jak se to stalo, to je vaše věc a já to nepotřebuji vědět. Stejně to bude zase nějaká blbost. Jak se ale dostat ven? Nepropadejte panice, jsem tady, abych vám poradila. A to tak udělám. Takže, posaďte se na svou oblíbenou židli, pohovku nebo třeba na linoleum, jestli se vám na něm sedí pohodlně a jestli vás to taky nestudí do těla. Teď se nadechněte. Teď vydechněte. Teď zadržte dech. A teď si někam zalezte a počkejte, až to přejde. Ona krize vždycky přejde. Někdy musí člověk umřít, aby přešla, ale věřte mi, krize přejde vždy.

Tak a máme to za sebou, poradila jsem vám. Dobré, ne? Jestli se vám to líbilo, můžete pro mě hlasovat v aktuální anketě. Odvděčím se vám dalšími super články. Vaše Emilka.

2/29/2012

Krize - jak a tak


Krize, krize, krize. Dobrý večer, dámy a pánové. On je sice teď večer, ale až si to budete číst, může být klidně ráno. Tím se nezatěžujte. Já teda osobně nemám ráno čas na čtení. Nemám ani čas číst odpoledne. Mám čas jenom večera a to zase píšu, takže vlastně nečtu vůbec. Ani to, co sám napíšu. To by bylo blbé, kdybych si to četl. Takové sobecké a vůbec. Místo toho nechávám vás, abyste si to četli místo mě. Snažím se takříkajíc potěšit jiné. Nemůžu si ovšem na nic stěžovat, jsem moc rád, že můžu na zkoušku bydlet u své drahé Emilky. I když musím spávat u svých rodičů, protože je na mé tělo Emilka momentálně alergická.

Takže, dnes vám budu povídat o tom, jak se vyhnout krizi. Není to jednoduché téma a já nejsem jednoduchý člověk (navzdory tomu, co říká Emilka), ale přesto se pokusím napsat něco aspoň trochu duchaplného. Snad se mi to povede.

Jak se vyhnout krizi? To není jen tak jednouché. Krize nás může zastihnout kdekoliv a nemusí to být ani naše chyba. Takové věci se stávají. Občas prostě přijde krize a rozhodne se nás postihnout, ať se nám to líbí nebo ne. Dnes ovšem nepíšu o důvodech krize, ale jak se jí vyhnout. Ne, nejsem zmatený, opravdu myslím, že vyhnout se některým krizím je nemožné. Já se totiž chci zabývat tomu, jak se vyhnout především pokračování krize. Teď si možná myslíte, že tento článek není stejný jako jeho téma, ale mně to nevadí, klidně si myslete cokoliv uznáte za vhodné. Jen mi dovolte, abych vám v takovém případě řekl, že jsem a tak vůbec vlastně zač.

Z krize se člověk dostává špatně. Hodně špatně. Krize umí na člověka dolehnout jako lepicí páska. A už jste někdy měli lepicí pásku přilepenou na… Na těle? V jeho tajných oblastech? Nezkoušejte to, docela to bolí. Teda aspoň tak o tom psali na jiných blozích a já nemám důvod jim nevěřiť.

Tak tedy, co jsme se dozvěděli? Do krize se člověk dostane velice snadno, ale z ní není moc lehké vystoupit. Jak se dostat z krize? Dám vám malou hádanku. Pamatujete si, jak jsem zmiňoval lepicí pásku? Tak, už to víte. Dobrou noc přeji.

2/28/2012

*Nadpis

Vítejte u mého článku, který září jako světlo tmou vašich životů. Jsem zde na výslovnou žádost naší PANÍ a vládkyně, jejíž jméno je sice naprosto úžasné, krásné a světlé, ale nesmí se vyslovit. A internet je pořád stejné zlo.

Dnes se budeme bavit o mně. Proč jsem důležitá? A co se stane nevěřícím? Kruci, špatně zkopírovaný text. Nevíte někdo, jak se tady mažou písmenka?

Nevadí, já budu prostě psát dál a všichni můžeme předstírat, že to byl můj záměr, jak se teď říká blbosti. Ještě jednou vítejte. Jak vidíte, udělala jsem poměrně zásadní životní změnu (ne, nejsem mrtvá, ha, ha) a pořídila si počítač. Internet nemám, protože jsem na něj prý alergická. Počítač mi ale stačí. Je to vindous, takže žádné to anebo tento, ale jsem psokojená.

Tak tedy, jmenuji se Mebsuta. To není mé pravé jméno, opravdu se jmenuju jinak. Své pravé jméno vám říkat nesmím, protože byste toho mohli zneužít. I když nechápu, co je na Zuzaně ke zneužití. Jsem průměrně vysoká, průměrně štíhlá, až hezká. Vlastně jsem docela dost atraktivní a tak. To musíte vědět, protože od toho se odvíjí má přirozená inteligence homo sapyjens. Chtěla jsem vždycky mít koně, ale rodiče mi dovolili jen žížalu. Říkala jsem jí Anička. Ani nevím proč, ale teď už je to jedno, je mrtvá. Vlastně jsou mrtví tak trochu všichni, ale o tom psát nechci.

Mám průměrnou délku vlasů, průměrné barvy. Ale prý jsou nadprůměrně hezké. Nemám zrovna zrcadlo, takže to nemůžu potvrdit. Mám kouzelná prsa (když se dobře postavím, nejdou vidět). O svém přirození psát nebudu, nesluší se vystavovat ho na internetu.

Jsem už potřetí panna. Je to docela zajímavý pocit, ale nestěžuju si. Taky momentálně nemám, s kým bych zdílela své city. Kdybyste měli někdo zájem, klidně mi napište, budu ráda. Jo a preferuju muže, i když teď už je to asi jedno

Tak. Nyní víte všechno, co potřebujete vědět. Já zase potřebuji lásku, tak se prosím ozvěte rychle, dokud tady jsem a ne jinde.

Nechť se vaše končetiny s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel.

2/27/2012

Když dva se rádi mají..

Dobrý den, dámy a pánové. Tak jsme zase tady. Možná se divíte, že jsme byli tak dlouho pryč. Anebo se divíte, že jsme zase tady. Možná jste teď taková docela malá divítka a možná jste velká divítka, která se těmi malými živí a doufají přitom, že se vyrostou tak moc, až je začneme brát vážně a změníme jim jméno na něco příjemnějšího. Jen to zkuste… No a možná máte v tuto chvíli hodně otázek. My vám některé z těchto otázek zodpovíme. Ano, jsme opravdu zpátky, o žádný vtip - nebo jak Angličané říkají joke (množné číslo jokes) - se nejedná. Dalo to hodně práce sestavit starý dobrý tým zase zpátky. Nakonec se nám to ale povedlo. Tedy, povedlo se to mně, neboť já jsem ten iniciátor comebacku (anglicky comeback, množné číslo comebacks). Musel jsem všechny své kolegy osobně navštívit (dokonce i Mebsutu, což byl trochu problém, protože toho času zkoušela bydlet v kanalizaci) a odprosit. Ještě dlouho budu mít ošoupaná kolena, ale já to vydržím. Jsem totiž rozený vůdce (anglicky leader, množné číslo není potřeba, vystačím si sám).

Proč jsme vlastně tak dlouho mlčeli? Inu, to je celé poměrně komplikované a já jsem slíbil, že se o tom nebudu zmiňovat. Tím se chci omluvit všem zvědavcům, kterých je tady bezpochyby… zdravím Honzu Třeštíka… Jediné, co vám mohu říct o našich důvodech, je jedno slovo. Ovocná složka. Vidíte, smiloval jsem se a napsal dvě.

Ale to nejdůležitější je, že jsme tady a že už nikam nepůjdeme. Minimálně do dubna ne. A teď už mi zbývá jen oznámit aktuální téma. Vzhledem k současné situaci jsme se rozhodli věnovat tento týden krizi. Můžete se tak těšit na plnohodnotné a zajímavé články (v tom pravém blog.cz stylu) od mých kolegů a samozřejmě i na tematicky laděnou poezii. Mějte se krásně, já si jdu uvařit párky.

P.S. Nemusíte pro mne hlasovat v naší nové anketě, ale bylo by to hezké.