Kam se dá omylem kliknout

9/19/2012

Můj první den ve škole

V životě jsou okamžiky, které bychom nejraději neměli. Ale jak nám je jednou určí, už se s nimi nedá nic dělat. Maximálně tak prožít si je, což je ne vždy příjemná záležitost. Znáte mě, moc takových situací jsem si neprožil. Jsem přeci jen Castor (ne, to není mé pravé jméno). Ale dokonce i já mám za sebou nějaký ten nepěkný zážitek. A o jednom takovém vám teď napíšu.


Bylo pondělí. No, možná nebylo, ale já jsem měl pondělí. To jako začátek něčeho nového. Byl to den, kdy jsem začal chodit na střední školu. Určitě si to dovedete představit. Všude nějaké třídy, místnosti, schody. A do toho desítky lidí vašeho věku, kteří se snaží tvářit, že nejsou vůbec zmatení. Dobře, ti starší zmatení nebyli, to se dalo celkem dobře poznat. Ale my jsme zmatení byli. Bylo to hrozné. Představujete si to? Tak pozor, teď přijde schod.


Vkročil jsem do své nové třídy a rozhlédl se. Už byla skoro plná. Nevěděl jsem, jak je to možné, když chodbami v témže okamžiku ještě proudily doslova zástupy. Pak mě napadlo (byl jsem tehdy trochu divný), že mají třeba za každého studenta připravenu náhradu. Aby jim zůstala naplněná třída. Jenomže jsem nevěděl, kam schovávají a co dělají s těmi vyhozenými. Byl jsem mladý a naivní. Myslel jsem si, že těch pár popelnic na dvoře by jim mohlo stačit. Teď už jsem chytřejší. Ale tehdy, tehdy jsem tam jen tak stál ve dveřích a měl jsem svůj přemýšlivý obličej (to jsem je ještě nosil). Nevím, jak dlouho jsem tam stál, ale najednou mi někdo říká, abych se posunul dále do vozu, a já jsem instinktivně vytáhl jízdenku. Ano, bylo to hrozně vtipné. Já jsem se samozřejmě smál nejvíc a nejdýl. To proto, aby jim bylo jasné, že jsem schopen zasmát se na vlastní účet.


Ale ani tak se mi dlouho nedařilo dostat se do kolektivu. Byl jsem asi dva týdny bokem. Dva týdny v životě středoškoláka, to je skoro jako věčnost a kus. Marně jsem v noci přemýšlel, jak to zařídit, abych se stal členem. Spolužačky jsem docela přitahoval, to bylo poznat. Ale spolužáci se očividně báli konkurence, takže se se mnou ve finále nebavil nikdo. Coby oblíbence ze základní školy to byl docela šok. Ale přišel jsem na to, co s tím.


Než jsem na to ovšem přišel, prošel jsem si takovým tím stádiem, kdy jsem si musel říct, že to musím zvládnout. Nebo že to určitě zvládnu. Už si to nepamatuji přesně. No, nakonec jsem sebral veškerou odvahu, která v mém mladém těle byla, a přisedl jsem si k jednomu ze spolužáků, kteří byli očividně oblíbení. Jmenuje se Honza mimochodem. Využil jsem všechny své znalosti a stali se kamarádi. Trvalo mi další tři týdny, než se mi povedlo vyměnit si s ním místo. Spolu s ostatními jsme Honzu odsunuli na místo lůzra, kde jsem byl předtím já. Teď jsem ve skupině (zástupce toho hlavního) a s Honzou se nikdo nebaví.


A z toho plyne poučení: Nikdy se nevzdávejte.


Pokud si nemáte čím osladit čaj, cucejte bon pari.

9/17/2012

To určitě bude nové téma

Svět se pomalu točí kolem své osy. Když se zamotá, bude mu blbě. Ale my se budeme pořád usmívat. Vítám vás u dalšího týdne. Tentokrát s pořadovým číslem… Kruci, zapomněl jsem si kalendář. To nevadí, vy určitě nejste tak nepořádní. Nepořádnost je totiž jen pro ty, kteří to nechtějí v životě někam dotáhnout. A právě o tom bude i aktuální téma. Tedy, ne tak docela. Dneska už píše každý o tom, co chce udělat, čeho chce dosáhnout a tak. My jsme se rozhodli napsat o něčem jen zdánlivě podobném. Nové téma se tedy jmenuje:


To určitě zvládnu.


Zní to dost blbě, ale to se tady ztratí.


Pomazánkové máslo nikdy nezklame.

9/15/2012

Touha

Toužím


a tužím


a ze zkušenosti vím


láska je slepá






píšu tuží


jak se na studenta sluší


když nefouká do uší


tak třeba jinam






a hned je z toho


touhy mnoho


to píšu zkušeně


nebojte a zkuste mě

9/14/2012

Vodou ředitelná touha

Vítejte u tohoto článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.






Dnes se budeme bavit o touze. Jak se dělá a k čemu ji potřebujeme. A proč bych byla ráda, kdyby tak nelepila.






Co je to vlastně touha? Touha je to, co cítíte, když toužíte. Chcete příklad? Toužím po plastové propisce. Vidíte, toužila jsem. Je to jednoduché. Jenomže při toužení tělo protestuje. Tělo je totiž taky svým způsobem posvátné, víte? Dokonce i naše PANÍ má tělo. Jinak bychom vlastně ani nevěděli, jestli je to paní nebo jak to vlastně má. Tělo je zkrátka důležité. A protože má teda blízko k PANÍ, je posvátné. A jako takové roní slzy vždy, když se snažíme hřešit. Takže i když toužíme. Na propisce toho na první pohled není moc hříšného, ale to je právě ten klam. Propiskou se dá psát. A psaní může lhát. Vidíte, jak je to jednoduché? Nebo když pracujeme a toužíme po odpočinku. Tělo pláče potem. Anebo když toužíme po jídle, ačkoliv jsme nebeské bytosti, které jíst nesmí. Tělo pláče slinami. A tak dál a tak dál. Když se objeví touha, skrývá se v ní možnost hříchu a nějaká tělesná tekutina.






Jsem velmi pobožná a proto je mi jasné, že s tím prostě nic neudělám. Čas od času prostě toužíme a hřešíme. PANÍ nám to schvaluje. Její světlo stejně očisťuje. Chápu, proč to tak máme s touhou a tak. Ale kdybych na tom mohla něco změnit, zkusila bych zavést vodou ředitelné a nelepkavé projevy touhy. Vím, že nás těla jenom chtějí svým truchlením potrestat, ale občas už je to teda moc.






Proto bych vás chtěla poprosit, jestli to cítíte stejně, pomozte mi. Když k PANÍ dáme dost komentářů, třeba se smiluje.






A když ne, tak třeba PÁN.






Tak. Nyní víte všechno, co potřebujete vědět. Já toho už víc stejně nevím.






Nechť se vaše údy s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel a to počítám opravdu úplně všechna světla.

9/12/2012

Příště to bude lepší

Znáte to, milé kolegyně. Chlapi to taky bohužel znají. A často se toho dožadují. Občas nás to děsí, jindy odpuzuje, ale najdou se i okamžiky, kdy z toho umíme mít radost. A zrovna v tu chvíli váš partner oddělá tu ruku, prst nebo co zrovna používal, že vás to těšilo. Buď proto, že už má křeč v končetině, nebo proto, že se musí doslova svalit na postel, protože už je po všem. Anebo se vás jenom chce zeptat, jestli se vám to líbí. No a potom už není schopný najít to správné místo,kde vás to ještě před chvílí těšilo. Vy si to taky nepamatujete, protože jste na malou chvíli měla možnost nemyslet. Vidíte, jak to dopadá, když žena nemyslí...







Někdy se povede schovat zklamání do polštáře a svést vinu na únavu. On si potom myslí, že vás vlastně utahal. A má z toho hroznou radost, kterou mu vzápětí trochu zkazí skutečnost, že si musí ustlat na podlaze. Ale občas se to prostě nepovede. Důvodů může být několik, ale ať už jsou jakékoliv, vždycky nakonec dojde na partnerský rozhovor. A vy se najednou octnete ve velmi špatně osvětlené situaci. Ale co vám budu povídat, známe to všechny až moc dobře. To kličkování mezi pravdou a šetrnou lží.







Milé slečny, teď ruku na srdce. Už se vám to někdy nepovedlo? Už jste ho někdy rozplakaly tím, že jste mu vlastně řekly, že vás neuspokojil? A jak jste ho potom dostaly zpod postele? Když za váma všude lezl po kolenou a prosil vás, abyste ho neopouštěly, co jste udělaly? Přece to jediné, co jste v daném okamžiku mohly. Pohladit ho po vlhké tváři, neutřít si ruku, usmát se a říct to, čemu jste vzhledem ke svým zkušenostem příliš nevěřily.







"Příště to bude lepší."







Občas se stydím za to, že si to přeju.

9/11/2012

Můj život milovníka

Znáte to. Každý mladý muž se snaží posbírat historky, aby měl co vyprávět, až bude starý a neschopný tyto historky opravdu prožívat. Problém je, že už nemám ty své historky kam dávat. A některé se teď ještě vyprávět nedají. Uznáte sami, že ty nejlepší historky jsou aspoň trochu opepřené peprností. Aniž by přitom vypravěč lhal. Jenomže co s tím? Co jiného než počkat, až dozraje ten správný čas.







Klidně bych vám teď mohl vyprávět některé z mých početných historek. Většina z nich se týká alkoholu a ano, holek. Jedna se týká mašlí, ale ta právě není tak zajímavá jako ty ostatní. Jenomže já vím, že kdybych vám vyprávěl, nebudete mi věřit. A nejspíš budete i kroutit hlavou. To se taky dělá.







Proč to všechno? Jednoduše si myslím, že byste mi nevěřili. Zkoušel jsem některé z těch historek povídat kamarádům a oni mi nevěřili. Že prý kdy se to stalo a jak je možné, že jsem jim o tom tedy neřekl před rokem, když to bylo aktuální. Nemusím ale říkat všechno, ne? Zvlášť přátelům. Některé příběhy se musí usadit a já z nich musím trochu oškrábat ten emoční obal. Jinak by se mohlo stát, že začnu znova všechny ty věci prožívat, zatímco je vyprávím. To je ostatně důvod, proč nikomu nevyprávím o svém životě milovníka. Ano, vždycky jsem byl sexuálně velmi aktivní, ale teď o tom nemůžu mluvit. Počkejte si několik let. Snad potom.







A až ten čas přijde, budete muset uznat, že jsem nikdy nebyl lůzr.







Trpělivost přináší ohromení.

9/10/2012

Zkušenosti vs. Touha

Znáte to. Všichni nějak stárneme. Mám dokonce spolužačky, o kterých říkám, že stárnou mnohem rychleji než ostatní. Už od svých patnácti si totiž každé ráno hledají v zrcadle vrásky. Fáze hledání vlastního poprsí a partnera už mají očividně za sebou. I když Lucka na to nevypadá. Předpokládám tedy, že tyto dvě slečny budou následující věci řešit mnohem dřív než my všichni ostatní.


Zkušenosti vs. touha. Jsou situace, kdy bychom něco chtěli, ale proti takové činnosti mluví naše zkušenosti. Například toužíte po zmrzlině, ale dobře si pamatujete, jak jste kvůli ní nemohli týden mluvit. A teď co s tím?







To vám sice neporadíme, ale každý z nás přispěje nějakým tím svým pohledem. Což znamená, že zkušenosti vs. touha je aktuálním tématem. Užijte si to.







Jo a špička kornoutku se do krku nestrká.

9/05/2012

Návraty

Lásko!
Lásko!
Lásko!


ty se nevracíš
já tu nejsem


kdybych tak věděl
volám


Lásko!
Lásko!
Lásko!


počkej sakra chvíli, mám školu do pěti


ale ty neslyšíš
já nevolám
bo nevím
že se vracíš


než přijdu
už tu nejsi


Lásko!
Lásko!
Lásko!


od čeho jsou mobily?


tak teď čekám
snad nám vyjde víkend


Lásko?

9/04/2012

Vzpomínky a jejich očista

Vítejte u mého článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.


Dnes se budeme bavit o očistě vzpomínek. Jak se to dělá, co k tomu budeme potřebovat a proč si při tom nedoporučuji pít kakao.


Tohle je úvod mého článku. Měla bych tady přijít s něčím, co vás sem uvede. Ale nevím, jak se to dělá. Pokud zapátrám v sobě, najdu přece jen dva způsoby. Pojď dál a tak už dělej, začíná mi být zima. Obě varianty používám na svého přítele. Ano, přítele. Mám přítele. A je to kluk. Jmenuje se Libor a poznala jsem ho náhodou. Do toho vám ale nic není. Aspoň teď ne. Každopádně s ním se spousta věcí změnila. Je toho hodně, ale přesto vám udám příklad. Už nosím ponožky. Ale třeba si zase nestříhám nehty. Stejně se odlamují hezky samy.


Jsem ráda, že mám Libora. Je to takový můj puntíček pudinkový. Tak mu říkám. Je skoro o půl hlavy menší než já. Ale já se učím hrbit, aby to nebylo moc poznat. On má totiž Libor strašně měkké ego. Co ho mám, cítím se tak nějak jinak. Libor mi otevřel spoustu dveří, od kterých mi scházel ten pravý klíč. Libor má ten správný klíč. To je takový náš soukromý vtip, nemusíte se ho snažit pochopit, museli byste být my. A toho bychom si všimli.


Když jsem s Liborem, poznala jsem nové cesty a opustila ty staré. Nehodí se chodit po dvou cestách najednou. Nějakou dobu jsem pak byla spokojená, jenomže pak se něco stalo. To něco bylo to, že jsem začala vzpomínat na své staré a opuštěné cesty. A občas jsem z toho až byla smutná. Tak jsem teda potom zjistila, že je to kvůli tomu, že vzpomínky bývají obalené blátem, teda nechtěnými pocity z doby těch vzpomínek. Nikdo by neměl chtít mít doma v hlavě bláto. A proto vás naučím, jak své vzpomínky pořádně očistit. Věřte mi, je to tak lepší.


Vemte si šátek, kapesník, deku, co kdo snese. Zabalte si do toho celou věc, která je bahnem postižená. Většinou je to teda hlava. Potom zapalte svíčku u svého pravého palce u nohy. Proneste rychle za sebou první tři slova, která vám přijdou na mysl. Překlopte svíčku a namočte se hlavou až po ramena do vody nebo prostě do něčeho tekutého. Až uschnete, můžete si sníst tu mandarinku. Slupky odhazujte za své levé rameno. A nepijte kakao. Proč? Je to tekuté bahno!


To je všechno.


Nechť se vaše údy koupou ve světle pravdy. Je to příjemné.


Teď je to všechno.

9/03/2012

Jak se vrací domů

Dobrý den, vážení a milí čtenáři. Ani nevíte, jak moc jsem ráda, že jsem zase tady, na tomto blogu. I když také nesouhlasím s tvrzením, že je tento blog pravidelnější, než naše ženská záležitost. Věřte mi, jako žena jsem dlouho protestovala proti zachování tohoto vpravdě nepravdivého motta. Ale co se dá dělat, svět je stále ovládán muži a ti o ženských záležitostech nic neví. Zajímá je pouze tělo a to ještě jen tehdy, je-li hladce oholeno. A ani tehdy je některé části těla nevzruší. Slibuji, že jednoho dne to celé změním. Až budu slavná novinářka, jejíž jméno bude mít nějakou opravdovou váhu.


Na druhou stranu, s mottem nebo bez něj, jsem šťastná, že jsme tento blog nenechali umřít. Holky od sousedů se mi celou dobu naší blogerské neaktivity smály. Jenomže teď, teď se začnu smát já. A to tak nahlas, že to uslyší až u Horáčků. Doufám, že tím Mařence zkazím intimní odpoledne.


Než začnu psát ryze autorské články, pokusím se takříkajíc zabít dvě mouchy jednou rukou. A proto se v aktuálním tématu týdne hodlám věnovat krátkému komentování toho, jak chodí Castor domů. Nebojte se, nehodlám zmiňovat ježka. Jednak to byl krtek (Castor si je plete už od školky a toho osudného dne, kdy jsme si hráli na pískovišti pod jabloní) a taky, krtci jsou škůdci. A škůdcům by se novináři neměli věnovat, aby je snad náhodou nepodpořili v jejich škodění. Já se spíš zaměřím na pár skutečností, které Castor ze svého vyprávění, s jehož osnovou jsem mu mimochodem pomáhala, vynechal.


1.) 1.) Castor u mě často přespává. Jsme už dospělí, a proto můžeme zodpovědně sdílet lože. I když to moje je pro dva moc malé, a tak spí většinou Castor na zemi. Z jeho článku vyplynulo, že se domů vrací nějak často. Poslední dobou tady však spává víc a víc. Asi za to může fakt, že mu čas od času dovolím koitovat se mnou. Už mi to občas dělá i trochu radost, ale hlavně, chci, aby můj partner ty pohyby uměl ještě před faktickým oplodňováním.


2.) 2.) Miluška Heretzíková NENÍ Polydeukova sestra. Ona totiž JE jeho sestřenice. Myslím, že byste to měli vědět.




3.) 3.) Castorův kotník není zlomení, jen zvrtnutý. Sjela mu noha po tom škůdci. Je zvláštní, jak dovedou být zvířata po různých úrazech klouzavá. Každopádně Castor nedostal ani sádru, jen jakési pouzdro na suchý zip. Chvíli z toho byl docela smutný. On totiž Castor miluje sádru. Když jsem měla před rokem a půl zlomenou nohu… Ne, o tom raději psát nebudu.


4.) 4.) Castorovi rodiče jsou vážně moc divní. Jako z dadaistického filmu nebo tak něco.


Tak. A to je pro tento týden všechno. Udržujte si dobrou náladu, buďte zdraví a jezte hnědé pomeranče. Jsou dobré na pleť.


Vaše Emilka.

9/02/2012

Jak se vracím domů

Zdravím vás, ať jste kdekoliv. Tak trochu doufám, že vás můj pozdrav zastihne na nějakém příjemném místě. Jste zrovna v supermarketu, protože zlevnili Božkov? Výborně. Nechte mě být vaším prodavačem a já, zatímco budu markovat šest lahví tuzemáku a nějaké ty lentilky, povím vám krátký příběh o tom, jak se vracím domů. Nebude to trvat dlouho, nebojte se.


Narodil jsem se do rodiny, do které jsem se narodit nechtěl. Někteří lidé mohou namítnout, že rodiče si nevybíráme, ale to nic nemění na skutečnosti, že jsem se chtěl narodit někomu jinému. A sice jisté Milušce Heretzíkové. To byla moje spolužačka a já jsem už ve školce toužil být jejím synem. Až do páté třídy byla Miluška jednou z mých tajných lásek, stejně jako ostatní holky z mé třídy. Postupně jsem však dospíval a odpoutával jsem se od svých dětských lásek (vždy od jedné za dva, tři měsíce), až jsem nakonec začal chodit s Emilkou. Ale to už je docela jiný příběh.


Domů se obyčejně vracím delší dobu, než jakou cestuji do školy. Může za to pochopitelně Emilka. Snažím se jí být dobrým partnerem, a tak se občas vracím domů až za tmy. Rodičům to ale nevadí. Říkají, že mě nemůžou vinit z mládí. Mám rád své rodiče, když říkají, co si myslí a nelžou při tom. To je většinou tak do osmé večer. Často se však vracím domů později, až kolem deváté. Hlavu mám plnou zážitků a prodírám se mrazem podél naší hlavní silnice. Vždycky se prodírám mrazem domů, leda by se mnou šla Emilka. Jdu docela pomalu. Ne, že by se mi nějak zvlášť nechtělo, ale dávám si čas, abych mohl sledovat, co se mezitím v okolí změnilo. Většinou toho není mnoho, ale já mám oko pro detaily. Snad právě proto jsem opomenul posledně dávat pozor na cestu a zlomil jsem si kotník. Není to nic hrozného. Jen ten ježek už si nezadupe. A to jsem se mu původně chtěl vyhnout. No, každopádně jsem na nějakou dobu s návraty domů skončil. Emilka mě nechce navštěvovat, protože se u nás prý cítí, jako kdyby se vrátila někam, kde nikdy nebyla. Což je tak nesmyslné, až ji to děsí. Nedivím se jí.


A to je všechno. Berete si účtenku a (protože jste zdvořilí), loučíte se. Až se budete se svými šesti láhvemi tuzemáku vracet domů, dejte si pozor na ježky. Nikdy nevíte, kde na vás čekají.

9/01/2012

Obtížnost návratová

A jsme zase zpátky. Ne, že bychom teda někam odcházeli. Jenom jsme si odskočili. Na každé správné párty máte možnost použít toaletu. No, a když ji zrovna používáte, nejste v centru dění. Alespoň většinou ne. Naopak jste trochu mimo. Teď jsme holt byli též tak trochu mimo. Ale to se spraví. Vracíme se. Zdravější, silnější a hlavně, s prázdnými měchýři.


Jeden kamarád mi naznačil, že bychom měli změnit naše motto, protože prý vůbec nejsme pravidelnější než menstruace. Tak abys věděl, Šimone, jsme rozhodně pravidelnější, než tvoje sestra (ta starší). A už mě to docela štve.


Každý návrat je těžký. Uběhla spousta času, my jsme se změnili, vy jste se změnili… Všichni jsme jiní. Řeka a tak. Jenomže všichni si pamatujeme, jak jsme pro vás psávali před naší odmlkou. Proto se obávám, že budeme bojovat s touhou vrátit vlastní styly psaní. Jenže ono to nejde. Kdyby to šlo, nepíšu o tom, píšu to. Proto bychom vás chtěli poprosit, mějte prosím strpení. Nejste jediní, kdo si musí zvykat na spoustu novinek. A protože se tedy vracíme po delší době, rozhodli jsme se zvolit jako první téma "návraty." Snad se vám to bude líbit.


A nezapomeňte papírový kapesník.