Kam se dá omylem kliknout

10/23/2012

Nejsem bez něj ani noc

Ahoj. Jsem moc rád, že jsem tady, protože vám aspoň můžu poděkovat za všechny ty komentáře, co mi tajně posíláte. Nebojte se, jsem diskrétní, a proto je hned mažu. Ale mám z nich vždycky ohromnou radost. Aspoň vím, že vám na mně záleží. A dokonce i s vykřičníky. Napsal bych, že jste úžasní, ale nechci se mýlit. Pokud mě budete ovšem nadále podporovat a pošlete mi víc jak osmnáct komentářů z osmnácti různých IP adres, budu moct tady veřejně napsat, že jste úžasní. A pokud počet komentujících přesáhne číslo 25, napíšu, že jste opravdu hodně moc šikovní. To zní jako výhodná nabídka, ne? No tak honem, ať ty komentáře přibývají.


Kdybych vám řekl, že jsem bez hříchu, nevěřili byste mi, že ne? A dobře byste udělali. Jedna slečna, kterou zde nebudu jmenovat, mi jednou řekla, že mi hřích přímo čiší z očí. Ale to bylo ještě před střední školou. Ve městě, kde žiju, nejsme tak zpomalení jako někde. Znáte to. Tělo se mění a mysl na to musí reagovat. To se potom hřeší… Člověk to ani nestíhá počítat. A proč by taky měl, že? Je mladý a nezkrotný a na kterou ukáže… Ale vybírá si jen ty pěkné.


Jenomže potom se člověk usadí, potká dívku svých snů a má po srandě. Totiž, ano, pořád je to dravec. Jen už neopouští své hnízdo (nepočítáme-li školu a nakupování pro Emilku). Ale nevadí mu to! Ani trochu! Snad jen občas by chtěl zavzpomínat na staré hříšné časy. A nemůže, protože si o tom nikdy nevedl záznamy a většinu z toho si už nepamatuje. Tak to skoro vypadá, jako kdyby ani žádným pořádným hříšníkem nebyl. A z toho plyne poučení: Všechno si někam pište. Nejlépe na papír.


Lihovky se neolizují.

10/22/2012

Hřích

Vidím to jako včera. Stalo se to rychle, ale já jsem se tehdy vůbec nestyděl. Ale potom… Ano, začal jsem se stydět. Jenomže nakonec jsem zjistil, že to nemá smysl. Existují věcí, o nichž je lepší psát, protože… Inu, protože se o nich dobře píše a zdá se, že o nich chtějí všichni číst. A tak jsme se rozhodli, že o těch věcech zkusíme něco málo napsat.


Všichni jsme hříšníci. Nechci teď psát nic o tom, jak předcházet hříšným situacím (já jsem například jednou omylem ukradl žvýkačky), ani vás nehodlám nabádat k jejich páchání. Jenom chci napsat, jaké je naše nové téma. Protože jestli všichni hřeší, museli s tím někdy začít. Naším tématem tedy je: Můj první hřích. Snad se vám to bude líbit alespoň z poloviny tak, jak se to líbilo nám.


Nic nepřekoná vůni chleba pod postelí.

10/13/2012

Svět internetu

Začalo to jedničkou
a nulou snad
teď je to počítač

potom byl drát
teď už nemusí
a svištíme si vesele

hledám lásku
na inzerát
na zakázku
na salát
mám ho už moc

internet, můj věčný pomocník
internet, má spása
už dlouho
bez pevné linky

fup jenom v mobilu
hlavu trochu na stranu
hledám lásku do začátku
asi už ji mám

10/12/2012

Boží soud

Vítejte u mého článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.

Dnes se budeme bavit o božím soudu. A co na sebe.

Spousta lidí věří na boží soud. Ale ani ta spousta se nemůže dohodnout, jak to bude vypadat. Něco vám řeknu. Já na boží soud nevěřím. A až přijde, tak to všem řeknu. Ale obleču se nějak slušně, aby si na mě nemohli stěžovat. To je totiž taková novinka. Když jste slušně oblečení, nikdo si na vás nestěžuje. Ale musíte být opravdu hodně oblečení.

Jsem docela zvědavá, co se na takovém božím soudu bude dít. Jednou jsem byla na okresním a byla to teda docela nuda. I když ten soudce byl pěkný. Ale bavili se tam o strašných nesmyslech. Pořád zmiňovali nějaké párafy nebo co. No, moudrá jsem z toho nebyla. Musím se zeptat Paní, co říká na boží soud a jestli na nějakém už byla. Chtěla jsem se jí zeptat včera, ale ztratila jsem na ni kontakt. Musím se znovu ponořit do svých hlubin a najít ho. Ale nebojte se, najdu ho. Už se mi to párkrát stalo.

Ať už bude boží soud vypadat, jak chce, stejně na něj nevěřím. Leda by tam byl i Ježíšek a klekánice. Tol už by mohla být pravda. No, každopádně se hodně obleču.

Tak. Nyní víte všechno, co vím i já.

Nechť se vaše končetiny s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel.

10/10/2012

Jak se krade a nesmí

Dobrý den, moji drazí čtenáři. A dobré ráno, má zlatíčka, moje čtenářky. Je statisticky dokázáno, že ženy vstávají dřív než muži. Někdo musí udělat všecku tu těžkou práci. Není divu, že první budík vynalezl chlap. To proto, aby jeho žena nepřišla pozdě do práce. Idiot. Ale o tom dnes psát nechci. I když bych moc ráda, věřte mi. Dnes budu psát o tom, jak se na internetu krade. Jistě všichni znáte případy ukradnutých filmů a hudby. Ale krádež, o níž chci teď psát, ta je mnohem, mnohem horší. Člověku z toho až zůstává rozum stát. Když si představíte, jak nechutně drzí jsou zloději dnes, co budou asi chtít ukrást zítra?


Řeč je samozřejmě o blogu. Tedy přesně o službě, které se říká blog. Všichni moc dobře víme, že blogy vymysleli lidé z blog.cz. Já osobně si myslím, že to všechno byly ženy, ale nemůžu jim to dokázat. No a potom přišli jiní, líní lidé a ukradli jim to. Založili si vlastní stránky a teď tam mají své blog služby, i když se jmenují jinak. Občas jsou ale tak drzí, že se jejich jméno zase tak moc neliší od toho původního názvu blog.cz. A přitom je to jasné. Blog patří k blog.cz. Proč by se jinak ta společnost jmenovala blog.cz? Je jenom škoda, že se jim to nepovedlo hned patentovat. Teď s tím vlastně nemůže nikdo nic dělat. A přitom je to taková škoda.


Já osobně jsem nikdy ostatní společnosti ani nezkoušela. Ale z vlastní zkušenosti vím, že blog.cz je nejlepší a nejinteraktivnější. Stačí, když se podíváte, co všechno se na něm dá dělat. Vkládat články a dokonce i obrázky! Kdo chce, může se dokonce připojit do některé z mnoha komunit. Asi nejznámějšími jsou krasna.cz a Autorský klub. Osobně se s nimi moc neznám. Krasna.cz sice vypadá hezky, ale nestíhám si číst všechny zajímavé články. Mohlo by jich být míň. No a do Autorského klubu jsem se jednou chtěla dostat, ale řekli mi, že musím mít blog. Teď už se tam změnilo vedení, takže by to šlo, ale mně se už nějak nechce. Hodlám se zaměřit na psaní zpráv a článků jako novinářka. Blog (totiž tento) beru jako okrajovou záležitost.


Je snazší najít zloděje než napsat fejeton.

10/09/2012

Já a chat šarm

Internet je velice specifická věc. Až tak jako dobrodružná, řekl bych. Ovšem, záleží čistě na tom, jak k takové záležitosti přistupujete. I to největší dobrodružství se pak může změnit v nudu. Ale nebojte se, to se vám se mnou nestane. Vlastně se to nemůže stát, ani kdyby chtělo. Já jsem totiž přirozený surfař, ovšem "pouze" internetový. Ve vodách světové sítě se pohybuju jistěji než ve vlastním pokoji. To taky částečně proto, že je můj pokoj skoro pořád doslova pohřbený pod horou popsaných papírů (Emilka říká, že se jí nejlíp píše u nás, protože ji tak neochmatávám). A pod tou horou se dá najít všelicos. Nejčastěji lego. To není moje. Já žádné lego nemám. Zato ale mám mladšího bratra, který si za čokoládu od Emilky chodí hrát do mého pokoje. Kdepak já a lego!


Občas mám skoro pocit, jako kdybych se v internetu narodil. Nebo jím byl počat (já ale vím, jak to chodí při počínání, nemusíte mít strach). A když už nic, tak jsem se tam aspoň znova narodil. Jako nositel šarmu a věčný chatař. Nemusíte mi věřit, je to na vás. Ale jestli chodíte na chat, jistě jsme se už setkali. Mohl jsem se jmenovat jakkoliv. To je ostatně tajemství úspěchu. Teda, jedno z mnoha tajemství samozřejmě. Zbytek vám neprozradím, přijďte si na ně sami. Já jsem taky musel.


Emilka mi tuto činnost schvaluje. Když jsem se jí ptal na důvod (protože mi to bylo divné), tak mi řekla něco tak složitého a dlouhého, až jsem to hned zapomněl. Ale od té doby vím, že je Emilka velice tolerantní a chápe mé potřeby dobrodružného muže. Ano, ještě jsme neumřeli. I když dnes už nemáme koně a pušky, ale myši a klávesnice. Ale o to nebezpečnější jsme.


Jak takový běžný internetový den probíhá? Velice prostě. Ale protože je to taky tajemství, nemůžu vám to prozradit. To víte, jsou lidé, kteří mě zkouší napodobovat. A já jim nechci dávat žádné rady. Už tak jim to nejde.


Před nedávnem jsem přemýšlel, že si založím vlastní stránky, kde bych mohl prezentovat své největší úspěchy (ano, fotím si je). Ale pak jsem si uvědomil, že bych celé dny nedělal nic jiného, než prezentoval. Tak jsem si to rozmyslel. Stačí mi psát sem. Jsem spokojený.


Namazanou stranou na krepový papír.

10/08/2012

Internet na žlutém blogu

Neděle skončila, začalo pondělí a spolu s novým dnem tady máme i nový týden. Ano, až tak je to jednoduché. Stačí jen počkat a čas už udělá vše za vás. No, a aby toho nebylo málo, spolu s novým dnem a týdnem máme pro vás i nové téma. Občas si ani nejsem jistý, jak to vlastně děláme. Každopádně to sem nepatří. Děláme to a jsme v tom zatraceně dobří!


Teď bych vám měl říct, jaké je vlastně to nové témat týdne. Ale ještě si ho na chviličku nechám pro sebe. To víte, celé to tady organizuju a nemám proto čas psát na jednotlivá témata. A je mi to líto, protože bych vám toho mohl tolik vyprávět, až byste se divili, že po světě neběhá nějaký můj klon. A kdoví, on třeba i běhá.


Nedávno jsem narazil na něco velmi podivného. Možná se vám to nebude zdát příliš podivné, ale věřte mi, bylo to. Snad, kdybyste to uviděli na vlastní oči… Zkuste si představit botu. Přesněji řečeno sandál. A u toho sandálu leží docela obyčejná lžička. Kávová nebo čajová. Já jsem s ní vždycky jedl pudink. Pamatuji si ji, protože mám jenom jednu takovou. Nechal jsem ji v obýváku, ale ona se nějakým záhadným způsobem přemístila až do předsíně. A rovnou k tomu sandálu. Nevím, jestli se mám bát nebo zda to od ní byl jenom takový žert. Inu, symbolika.


To téma je "Svět internetu."

10/06/2012

A co když nemají pravdu...

"Dvakrát do téže řeky nevstoupíš."


Tak tato zlatá slova mají v zásobníku moudrostí snad všechny matky, babičky, kmotry a kdo ví ještě jaká jiná havěť. Bývají pronášena ve velké většině případů ve chvílích, kdy se to dcerám, vnučkám a vůbec veškerým mladým dívkám vůbec nechce poslouchat. To sice znamená téměř vždy, ale obzvlášť tehdy, kdy se dotyčné rozejdou se svým chlapcem/dívkou a teď dumají nad tím, že se k němu/k ní vrátí.


"Vždyť ono to nebylo zas až tak špatné." A "bum", jakmile toto zmíní před některou z výše jmenovaných dam, už bude za chvíli mladá nešťastnice vědět, že nemá dvakrát lézt do stejné řeky. Co asi udělá osoba nízkého věku, když toto uslyší od "milované" autority? Ano, hádáte správně "hups" a už se zase vesele cachtá ve stejné řece, jen aby autoritě dokázala, že to jde. A natruc se tam bude koupat, i když jí budou nohy ožužlávat krokodýli, ona se bude usmívat a volat: "Vidíte! Podruhé ve stejné řece a nic hrozného se neděje! Neměly jste pravdu, pcha." O tom, jak to doopravdy končívá, si můžeme popovídat jindy. (Až mi přišijí ty palce na nohách.)


Krom toho mě teď totiž trápí jedna pochybnost. Co když je to úplně jinak? Je tím úslovím opravdu míněna stejnástejná řeka? Není to tak, že věci se mění a nic může být stejné? Tudíž ani ta řeka, přes kterou jste se rochnili před pěti minutami, není teď, když se placatíte zpět stejná… je na "stejném" místě, má stejné jméno, ale je jiná. Prostě jen proto, že uplynulo těch pět minut a věci nezůstávají stejné napořád. Obzvlášť pokud šla kolem či přes Mebsuta…

10/05/2012

Řeka lásky

Když cítím se sám
kus dortu si přes noc dám
když chybí mi tvůj vlas
nechám zaznít lásky hlas


Řeka lásky je tu
a chvátá
všechno smutné polije
a chvátá dál


už mám svůj prám
už láskou ho zvedám
na vodu plout
tebe dosáhnout


Řekou lásky
oho-hó
řekou naděje
oho-hó
blíží se jez


Nejsem jí hoden

10/04/2012

Zrádnost zdejších řečisť

Vítejte u mého článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.

Dnes se budeme bavit o tom, kam plují řeky. A kam neplují.

Jednou jsem byla u řeky. A nebylo mi dobře. Byla to rychlá a mělká řeka. A ani moc nevoněla. A tak jsem si řekla, že své nedobře nebudu nechávat na místě, ale pošlu ho po řece do Afriky. Tam stejně potřebují nějaké pořádné hnojivo, aby netrpěli hlady. A tak jsem si vlezla do řeky a ulevilo se mi. Rychle jsem potom zase vylezla, aby se na mě ta úleva nepřitížila. Chtěla jsem tomu ještě zamávat na cestě do teplých krajin, ale všimla jsem si, že se to točí opodál v nějakém divném víru a vůbec nechce plout dál.

Nemyslete si, to není jako na záchodě, když se vám nedaří spláchnout. Tohle je mnohem horší! Zkoušela jsem na to házet kameny, aby se to odkotvilo a odcestovalo konečně pryč. Ale marně. Ať jsem hledala, jak jsem chtěla, našla jsem jenom jeden kámen a ten byl moc těžký, takže jsem se netrefila.

Nakonec začínala být tma a kdesi blízko vyli vlci. Dostala jsem hlad a šla jsem domů. Už jsem k té řece nešla, ale děsím se každé zprávy o hladomoru ve světě. V duchu si říkám, že je docela dobře možné, že tam ještě je. A točí se. Už nikdy nevkročím do řeky. Rozhodně ne, když mi nebude dobře.

Tak. Nyní víte všechno, co potřebujete vědět.

Nechť se vaše končetiny s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel.

10/03/2012

Nevstoupím nikdy do žádné sprchy

Dobrý den, přátelé a čtenáři. Dnes jsem se rozhodla říct vám tajemství, proč se odmítám sprchovat ve sprše. Ano, čtete správně, ve sprše. A až si tento článek přečtete, uděláte nejlíp, když se tam taky přestanete sprchovat.


Nikdy se mi ve sprše či v koupelně nestalo nic nepříjemného. Když nepočítám ženské záležitosti. A vždycky jsem měla sprchu ráda. Zvlášť tu u nás doma. Byla taková velká a pohodlná. Prostě ideální sprcha.


Jenomže jednou jsem si takhle ještě dospívala a přemýšlela jsem nad různými věcmi, nad nimiž dospívající dívky přemýšlí. A před sebou jsem měla časopis se stránkou o trapasech. Některé příběhy nebyly víc než trapné samy o sobě, ale našla jsem jeden, který byl hrozně zvláštní. Slečna v něm byla náměsíčná. A procházela se nahá po jakémsi parku. Nahá! Víc si z toho nepamatuju. Každopádně v noci se mi zdálo, že jsem taky náměsíčná. Byla to noční můra, protože jsem byla taky nahá. Nahá! A šla jsem po naší ulici, v níž nikdo nebyl. Ale mohl být. Třeba za oknem nebo tak.


Ráno jsem se rozhodla udělat vše proto, aby se tato noční můra nikdy nezrealizovala. Udělala jsem všechna běžná opatření a ještě jedno navíc. Přestala jsem se umývat ve sprše. Místo toho používám vanu. Proč? Ve vaně musím v ruce držet hadici, z níž teče voda. Kdybych byla náhodou náměsíčná a šla bych ven a tam by pršelo, mohla bych si myslet, že jsem ve sprše. A mohla bych se začít svlékat. Ale když se mi to stane teď, nenechám se zmást, protože budu všude hledat hadici.


Tak. Teď už víte, proč nechodím do sprchy. Doufám, že taky nebudete. Nerada bych vás jednou venku potkala, jak hledáte ručník.

10/02/2012

Džem, utopený králík

Zdravím všechny, kteří nemají na práci nic lepšího, než surfovat po internetu. To není můj originální pozdrav, ale kdesi jsem ho slyšel a zalíbil se mi. Dnes vám chci vyprávět o mém zakrslém králíkovi a jeho vztahu k vodě. Ale začněme hezky od začátku.


Jednoho dne, když už to teda rodiče nemohli vydržet, jsme všichni nastoupili do auta a jeli. V tom obchodě, kam jsem se chtěl vždycky podívat, tak tam měli přesně jednoho zakrslého králíka. Byl tehdy ještě mládě, takže to ani nebylo poznat. Měl jsem štěstí. Rozbil jsem před zraky prodavačky své prasátko a rodiče pak doplatili zbytek peněz. Potom jsem dostal toho chlupatého mrňouse. Tehdy mi poprvé spadl na zem. Ale nerozbil se a rodiče ho hned sebrali a vzali sebou. Možná byli ještě příliš rezignovaní mým hysterickým výstupem, možná jim to bylo jedno. Chtěl jsem králíka, a tak jsem jednoho dostal. Co vlastně záleželo na tom, jak dlouho se ten tvor udrží naživu?


Jenomže v tomhle jsme se všichni přepočítali. Džem, jak jsem svého nového mazlíčka pojmenoval, až úpěnlivě lpěl na životě. Rodiče si časem zvykli, ale já jsem nemohl. Chtěl jsem králíka jen proto, abych dokázal, že ho můžu dostat. A tak jsem ho měl. Celou tu dobu jsem mu musel ze svého kapesného kupovat žrádlo. A rodiče mi na to nedávali ani víc peněz. Musel jsem si vystačit s tím, co jsem měl a to nebylo moc. Ve špatné finanční situaci jsem se tedy rozhodl, že králík musí pryč.


Dlouho jsem přemýšlel, jak to udělat, aby nikdo nepojmul podezření. Nebyl jsem si totiž jistý, jestli se za vraždu králíka - mazlíčka nemusí k soudu. Ano, i já jsem kdysi býval lehce naivní. Ale pak jsem dostal spásný nápad. Džem měl vždycky rád vodu. A spoustě lidí vodomilů se už stalo, že se utopili. Pečlivě jsem si všechno připravil a vyčkával jsem na vhodnou příležitost. Ta nastala večer 20. 8. V onen den bylo opět hrozné horko, a tak se všichni snažili využít všechny způsoby chlazení, které byly k dispozici. Nikoho tedy nepřekvapilo, že jsem vzal Džem k vodě. Asi kilometr od domu jsme měli takový malý rybníček. Teď si říkám, že řeka by byla lepší. No a tam jsem svého králíka přesně v 17:48 hodil. Ani jsem nečekal, jestli se vynoří a šel jsem domů.


Cestou jsem si nachystal smutný pohled a už u příjezdové cesty jsem brečel, že se mi ztratil králík a že se nejspíš utopil. Otci to nedalo, vzal si kolo a jel Džem hledat. Já jsem mezitím seděl doma a trnul, jak to dopadne. Asi za půl hodiny se otec vrátil i s králíkem. Očividně jsem ho totiž hodil do uvázané loďky. Tehdy jsem se rozbrečel doopravdy, ale otec si zřejmě myslel, že to bylo úlevou.


To celé se stalo před dvěma lety. Džem stále žije. Ale já jsem se nevzdal.


Nechávám čas plynout.