Kam se dá omylem kliknout

11/25/2012

Město mrtvých aktivit

Pamatujete si ještě, když jste museli povinně chodit do tělocviku? Že to ještě musíte dělat? To je ale náhoda! My totiž taky. Ne, že bychom se někteří nevěnovali nějakému tomu sportu… Někdo určitě sportuje. Snad. Ale tělocvik nemáme rádi nikdo. Asi. Nezdám se být moc jistý, že ne? To ale jenom proto, že nechci být tak definitivní jako někteří jiní blogeři. Není nic horšího než něco definitivního. Tak mi to promiňte, snažím se jen být na všechny hodný.




Nedávno jsem mluvil s kamarádem, který pro nás původně měl psát povídku na pokračování. Nakonec, jak jistě víte, došlo jen na dva díly. Už se na něj nezlobím (když hodný, tak hodný). Chvíli jsme spolu mluvili o tom, chvíli o onom a nakonec se zvedl a se slovy: "Žijeme stejně ve městě mrtvých aktivit." odešel. Mám dojem, že to někde slyšel nebo četl a teď to říká na každém kroku. To se mu stává poměrně často. I když poslední rok mu vydržela jedna jediná hláška. Přiznám se, že ke konci už to jeho jedním prstem bylo docela ohrané. Ale ta jeho nová průpovídka se mi líbila natolik, že jsem si řekl, že ji dám do názvu. To kdyby to náhodou bylo originální. Ať se něco z jeho hlavy aspoň ještě jednou podívá na opravdový blog.


Tématem tohoto týdne je sport, jak vám už nejspíš došlo. Jste moc chytří. Ale abyste mohli být ještě chytřejší, musíte nás číst. Nepotřebujeme komentáře, ani návštěvnost. Jen čtenáře. Vážně.


Nízkotučný jogurt může obsahovat stopy po jogurtu.

11/23/2012

Neberte jim hračky

Beton a ocel
horko zpívá
nohy bolestí už neví
kam by

A to je květen

Malincí lidé
ještě děti
u vchodů
místo psů

A prosí

Neberte nám hračky
je to zlé
vyměňte houpačky
za nové
staré už jsou fuj

Neberte nám hračky
potřebujem smích
vídáme jen plačky
na druhých

co matky tají
děti ví
osud tají
že to ví

Ho-ha-ha-ho-ha-ha

Ho

Tak neberte jim hračky
prosím vás
vždyť na počítači se dá i učit

11/21/2012

Jak správně vzpomínat

Vítejte u mého článku. Jmenuji se Mebsuta a jsem tady jenom proto, abych vás dovedla ke světlu. A taky proto, že jinak Adam všem řekne, co jsem měla s Patrikem Nedojedou. Nejen proto je internet pořád zlo.

Dnes se budeme bavit o tom, jak správně vzpomínat.

Tak. Dejme tomu, že jsem vám to řekla. Teď můžete zkusit vzpomínat. Nejde to, co? Zkuste se hluboce zamyslet a mělce nadechnout. Tomu se říká atlantský paradox. Atlantiďané byli o mnoho vyšší, a tak dýchali řidší vzduch. Zato ale hodně přemýšleli. Proto si tehdy všimli té vody, až už bylo pozdě.

Mezi věci, které Atlantiďané zvládali doslova bravurně, patří i správné vzpomínání. Oni mu tehdy říkali jinak, ale tomu se nedá rozumět. Celá technika správného vzpomínání je strašně jednoduchá. Ti lepší z vás by měli zvládnout vzpomenout si na útržky ze svých minulých životů (ale nemyslete si, že jste byli z Atlantidy - jejich životní energie se do žádných těl už nevracela, protože byla v posledním stádiu). Ti ještě lepší si budou moct vzpomenout na něco z budoucnosti. A ti úplně nejlepší se k tomu všemu naučí ještě správně zapomínat.

A jak se to dělá? Vemte si mokrý ručník. Dejte si ho na hlavu. To je kvůli zvýšení záření mozkových vln. No a potom už jen čekejte, až se tělo naladí. Zaručeně to funguje. Zapomínání se dělá stejně, jen tělo neladíte, ale rozladíte. Takže musíte mít ručník naprosto suchý.

Tak. Nyní víte všechno, co potřebujete vědět.

Nechť se vaše končetiny s úsměvem koupou ve světle pravdy, které je nejsvětlejší ze všech světel.

11/20/2012

Už jako dítě jsem věděla, že budu novinářka


Ano, je to tak. I když se tomu dnes usmívám. Už jako malá holka jsem naprosto přesně věděla, co chci v životě dělat. Nikdo mi to nenapovídal, ani nevnucoval. Pokud vím, slovo novinářka u nás doma nepadlo ani jednou. Ano, vyrůstala jsem v genderově nekorektní domácnosti. Snad to byl ten impuls, který mne nasměroval ke kariéře novinářky. Nejprve jsem si ale pochopitelně prošla takovou tou klasickou fází, kdy jsem chtěla být doktorka, herečka, zpěvačka, tanečnice, baletka, princezna, spisovatelka, moderátorka, sekretářka, prodavačka, účetní, ekonomka, matematička, lingvistka, přírodovědkyně, architektka, malířka, sochařka a důchodkyně. Všechno se to ale změnilo, když jsem trochu vyrostla a začala jsem pokukovat po abecedě.


Ten okamžik se mi vryl do paměti. Hrála jsem si s plyšáky (pan Modrý měl zrovna teplotu a Maruška sháněla doktora, který byl schovaný pod postelí, protože sloni na postele nesmí), když tu najednou jsem dostala nápad. Vytrhla jsem papír ze skicáku, vzala si červenou pastelku a napsala: A O G E B H. A tím to vlastně všechno začalo. Od té doby jsem kreativní. Byť jsem ještě další dva roky psala jen A O G E B H, čemuž nikdo krom mě nerozuměl. Já jsem ale věděla, že jedno A O G E B H znamená "udělat rozhovor s panem Modrým", zatímco jiné představovalo celou titulní stranu novin.


Šla jsem si tedy pevně za svým cílem - stát se novinářkou. Dokonce jsem se kvůli tomu naučila i psát a číst. A teď, teď už jsem de facto to, co jsem vždycky chtěla. Jen mě ještě neoslovili z žádné redakce. Ale to je v pohodě. Kdyžtak si založím vlastní.

11/19/2012

Už jako dítě jsem věděl, že vyrostu

Může se vám to zdát divné, ale když si všechny ostatní děti hrály (většinou někde na pískovišti), já jsem stál před zrcadlem. To byl jasný důkaz toho, že jsem jiný. Rodiče to ovšem pochopili jinak, a protože se moje rodina vždy vyznačovala jistou tolerancí, dostal jsem k Vánocům panenku. Tak to ale nebylo, slečny. Nemusíte mít strach. I když pánové určitě teď tajně truchlí, že? Úplně to na vás vidím. Pravda byla taková, že jsem se hlídal. Bylo mi totiž už tehdy jasné, že brzy vyrostu, zmohutním a budu se muset holit. Řeknu vám, dost jsem se toho bál. Před zrcadlem jsem vždy pozoroval, jestli už náhodou nerostu. Nemohl jsem tušit, že rostu celou tu dobu. To mi prozradili až rodiče, když jsem sebral dost odvahy a svěřil jsem se.


Místo aby se mi ulevilo, začal jsem mít noční můry. Zdálo se mi, že ležím na posteli a spím. Jak vidíte, vycházel ten sen ze skutečnosti, což ho činilo ještě děsivější. A jak jsem tak spal, začal jsem růst. Celý jsem se prodlužoval, až jsem se nohama dotýkal konců postele. Tam jsem se na chvíli zastavil. A potom to celé začalo. Celé tělo se rozpálilo a já jsem se začal kroutit. Přitom jsem rostl, ale už ne rovnoměrně, ale chaoticky, do spirál jako úponky na révě. Nohy i ruce jsem měl jako pružiny, až najednou jsem se levou rukou zachytil hřebíku ve zdi, který byl v tom snu mnohem větší než ve skutečnosti. A začal jsem se přitahovat. Když už jsem byl skoro u něj, probral jsem se. Ohmatal jsem si nohy a s úlevou jsem si opět lehl do postele. Potom jsem zjistil, že mě něco svědí na nose. Poškrábal jsem se a s hrůzou jsem sledoval dlouhý zakroucený prst. Byl to prostředníček a mně to tehdy nedošlo. Probudil jsem se znovu. Tentokrát jsem měl všechny končetiny v pořádku. Asi hodinu jsem se bál usnout, načež jsem se probral až ráno.


Někdo jiný by z toho vyvodil nějaké poučení, ale já ne. Byl jsem vždycky jiný. Ale pozor, od té doby jsem vyrostl. Ano, slečny, vyrostl.

11/18/2012

Poztrácené věnečky

Je to mu již mnoho let. A přesto si to pamatuju docela jasně. Byla sobota. Vím to proto, že v sobotu jsme vždycky chodili později z družiny. Což je blbost, protože družina byla jen během pracovního týdne. Takže to musel být pátek. Ano, už si to vybavuju. Vidím to zcela zřetelně. Byl pátek. Měl jsem tehdy nějakých pět roků a seděl jsem v družině na židli a četl si komiks. Což je zase blbost. Muselo mi být víc, aby mě pustili do družiny. A pak jsem musel být ještě o něco starší, abych uměl číst. Takže jinak… Pamatuju si to trochu mlhavě. S největší pravděpodobností byl pátek. Seděl jsem v družině na židli a četl si komiks. Možná jsem si ale jenom prohlížel obrázky. Mohlo by mít tak osm. V tom věku jeden nikdy neví, co přesně dělá.


Musel to být velice zajímavý komiks. Strávil jsem u něj dobré dvě hodiny. A jednu špatnou. To když jsem se snažil rozluštit jedno obzvlášť zapeklité slovo. Drozd? Ano, tak nějak to bylo. No a jak jsem tam tak seděl, vůbec jsem nevnímal okolí. Jak jistě tušíte, byla to chyba. Dostal jsem totiž v ten den své kapesné a za to jsem si v obchodě koupil takové ty sušenky. Věnečky nebo jak se jmenují. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli si vzít kakaové nebo vanilkové a protože jsem nechtěl ani o jedny přijít, koupil jsem si jedny ty a druhé ty. V družině jsem si je schovával na svačinu. Vždycky jsem doprostřed těch sušenek strkal špičku jazyka. Nevěděl jsem proč, ale strašně mě to fascinovalo. Teď už samozřejmě vím. A chápu i to, proč jsem jeden věneček z balení vždycky pojmenoval Eliška.


Jenomže ten den mi někdo všechny věnečky sežral. Cítil jsem se… Cítil jsem se úplně jako včera, když jsem viděl Eleonoru s nějakou slečnou. Nevypadalo to, že by byly jen dobré kamarádky. Ale jak jsem nad tím v klidu přemýšlel, došlo mi, že už jako dítě jsem to věděl. Ať jsou třeba dvě.


Mí kolegové se s vámi v tomto týdnu podělí o podobné zážitky. Téma totiž zní: Už jako dítě jsem věděl(a)…
Užijte si to.