Kam se dá omylem kliknout

12/29/2012

Kdyby tisíc otazníků

Kdyby tisíc otazníků
Ta-dá
Ta-dá
Kdyby tisíc otazníků
Dam-dam-dam


Kdyby tisíc otazníků
Tjadá
Tjadá
Kdyby tisíc otazníků
Ham-ham-ham


Kdyby tisíc otazníků
Pa-pá
Pa-pá
Kdyby tisíc otazníků
Sám-sám-sám


Kdyby tisíc otazníků
Bů-bé
Bů-bé
Kdyby tisíc otazníků
Smrk-smrk-smrk


Život psa to nevrátí
Ti-tí
Ti-tí
Život psa je složitý
Sy-pu sůl

12/28/2012

Přímá volba prezidenta

V životě je spousta extrémně důležitých událostí. Pochopitelně k nim bezesporu patří i volba, ať už jakákoliv. Volby jsou vlastně jakýmsi ukazatelem. Ukazatele mám ráda, byť někdy ukazují mimo cestu nebo nás vedou již zaniklou stezkou. Zkrátka a dobře, ukazovat je fajn. A třeba prstem. Jen je lepší čas od času si zkontrolovat, zda nemáme špínu za nehty.




Protože se blíží přímá volba prezidenta, rozhodla jsem se zasvětit tento článek právě tomu. Možná patříte k těm, kteří nevidí důvod účastnit se podobných voleb. To je v naprostém pořádku. Každý má právo si zvolit, že nepůjde k volbám. Přesto se jich svým způsobem účastní. Jistě, prezident toho moc nesvede, ale podle učebnice ZSV by měl reprezentovat naši republiku. Otázkou tedy mimo jiné je, jak chceme být reprezentováni. Ale pozor, nevybíráme si nikoho menšího, než největšího politika, jakéhosi velkého šéfa celého státu. I na to bychom měli brát zřetel.


Já osobně si myslím (a protože jsem novinářka, můžu o tom i psát), že nejlepší a nejzodpovědnější by bylo nemít žádného prezidenta. Mnohem lákavější volbou totiž je být zastupována prezidentkou. Žena by v této funkci přinesla hned několik výhod.
1.) Neexistoval by žádný společenský tlak na to, aby si pořizovala milenku.
2.) Vypadala by vždy reprezentativně.
3.) Byla by prezidentkou a zároveň i první dámou, což by buď ušetřilo spoustu peněz a starostí, nebo by to aspoň přinutilo pány chovat se genderově korektně.
4.) Mnohem snadněji by se jí komunikovalo se zahraničními partnery.
Těch důvodů je samozřejmě mnohem, mnohem víc. Uvedla jsem jen malý vzorek, abyste si o tom udělali určitou představu. Ještě máte čas změnit svůj názor. Dobře dojeďte.

12/27/2012

Sochy jsou nehybné, přesto k nim vzhlížíme

Bolest je vždy nepěkná. Tedy, bolest nikdy není pěkná. Nebo by aspoň neměla být. Bolest je vzkaz. Vzkaz, že něco není v pořádku. Existuje mnoho druhů bolesti, o nichž nic nevím. Ale z těch, co znám, je zaražená pýcha nejhorší. Jestli si myslíte, že víte o mnohem horší bolesti, dejte mi vědět, něco už s tím uděláme.


Teď už vám je jistě jasné, že jsem chtěl tento týden psát o sochách. Sochy jsou totiž fascinující. Jenomže Adam si to nemyslí. A protože to je on, kdo vymýšlí všechna ta témata (ať už vám říká cokoliv), musíme ho poslouchat. No a tak i když nerad, rozhodl jsem se opět sklonit hlavu pod jeho vůlí. Je to holt borec. Pokud nebereme v potaz to, že nám cenzuruje články a nutí nás psát věci, které rozhodně nejsou pravda.


Budeme se nyní zabývat odpovědností. Odpovědnost je velice důležitá. Není sice pro spoustu věcí nezbytná, ale to nevadí. Představte si, jak odpovědné to musí být, mít spoustu utajených fanynek. Nemůžu říct, že to neznám, ale nemusím to myslet vážně. Anebo studovat, tj. být učen, to je taky hodně odpovědné. Spousta lidí so to nemyslí, ale to ještě nic neznamená. Krom toho, že nemyslet není odpovědné a zodpovědné už vůbec ne. Existuje spousta odpovědných funkcí a postů, ale málo zodpovědných lidí. Tím se ale nemusíme trápit.


Někteří lidé však dokázali být za svého života vysoce odpovědní. Takovým lidem někdo dřív nebo později nechá udělat sochu. Sochy jsou většinou mnohem větší než my. Krom toho často trůní na nějakém podstavci, což je dělá ještě vyšší. Takoví lidé jsou pravou inspirací pro nás všechny. I když se tyto sochy nehýbou, jsou inspirací pro nás pro všechny. A o tom jsem chtěl původně psát.

12/24/2012

Jak se dá odpovídat, když nechcete

Každý z nás je za něco odpovědný. Odpovědnost je svým způsobem krásná věc. Minimálně je to jistý znak důležitosti a dospělosti. A teď je to i aktuální téma na našem blogu.




My se ale podíváme jinam. To je koneckonců výhoda úvodníků. Chtěl bych vám nyní popsat, jak jsem jednoho vlažného prosincového večera před mnoha lety odpovídal, i když jsem vlastně nechtěl. Byl jsem tehdy čerstvě ochlupený a tím pádem i zvědavý. Určitě to znáte. Všichni najednou chtějí vědět všechno, a tak se nebojí hledat, pátrat a bádat. Někteří se dokonce uchylují i k experimentům. To se většinou nezakazuje, leč jistá míra ochrany se doporučuje. Kamaráda takhle pobodal hmyz (byl tak rozrušený, že ho ani nedokázal popsat). Mně se ovšem stalo kvůli zvědavosti něco jiného.


Jmenovala se Laura a i na svůj věk byla extrémně zvědavá. Cestou do školy obracela každý kámen a zapisovala si, co tam vidí. Většinou toho nebylo moc, ale občas narazila i na hlínu. Každičký nález si potom zaznamenávala do notesu. Vlastně jich měla několik, podle oborů a barvy bot. Pro její zálibu se často stávalo, že Laura chodila do školy pozdě. Dospělí nerozuměli její vášni a ona již dávno rezignovala na pokusy o vysvětlování.


Vídal jsem ji, kterak téměř pravidelně zkoumá strukturu starého školního vybavení. Nejčastěji tak činila v hodinách matematiky. Neprohlížel jsem si ji nijak důkladně, protože jsem v té době zkoumal jinou spolužačku, Evu, a ta nechtěla, aby byl můj výzkum až příliš objektivní. Byl jsem mladý a nezkušený, takže jsem jí pochopitelně vyhověl.


Jenomže jednou jsem se Lauře nevyhnul. Od malička jsem byl velmi nadaný matematik, a tak mne učitelka pověřila nelehkým úkolem: Doučovat studentku, jejíž láskou byla biologie a chemie. Jistě si můžete udělat obrázek o tom, jak moc jsem se zdráhal. Nebylo mi to však vůbec platné. Každý čtvrtek večer jsem tedy Lauře vštěpoval lásku k číslům a geometrii. Zpočátku to šlo ztuha, ale pak se brzy ukázalo, že Lauře nečiní potíže nadchnout se při správném podmětu pro cokoliv. A na oplátku mne ona zasvětila do tajů svých oblíbených oborů. Musím uznat, že její znalosti byly opravdu velmi hluboké (a dodnes z nich čerpám). Až si toho nakonec všimnula Eva, které při jednom z našich experimentů došlo, že se musím někde potají doučovat. Musel jsem tedy s pravdou ven. Jenže to pochopitelně nebylo jen tak. Eva vždy byla extrémně zvědavá. Takže jsem byl přinucen odpovídat na její všetečné otázky. A tehdy jsem pochopil, co to znamená být odpovědný.


Užijte si články mých kolegů.

12/02/2012

Raz, dva, tři, tužte se pánové

No jedem, jedem, jedem! Dobrý den, milé čtenářstvo. Dnes jsem si pro vás přichystala úžasný článek. Jsem moc ráda, že jsem dostala možnost podělit se o svůj názor na téma sport. Protože je to špatné, přátelé, moc špatné. Slečny se většinou drží. Není divu, že dámy? Musíme si organizovat ženské věci, takže máme dobrý základ pro zvládání toho zbytku. Jenomže pánové jsou na tom hůř. Oni ženské věci nemají. Navíc nikde žádný sval, samý tuk a většinou ani ten svěží dech jim nevydrží. Jak se na to máme dívat? A když se na to nemáme dívat, na co se teda máme jako dívat?


Kdybych neměla Castora, asi bych byla lesbička. Ne proto, že by Castor byl tak úžasný nebo že by tak moc připomínal ženu. Jen proto, že se mi povedlo začít ho brousit od začátku. To je velmi důležité, dámy. Ovšem se zkušenějším se už těžko pracuje. Proto to chce vzít nezkušeného, vybrousit ho a nepustit. Jinak vám uteče (což by mělo být mimochodem trestné) a máte po ptákách.


To všechno si jistě čtou i pánové, to je mi jasné. Vždyť taky nepíšu žádné tajemství. Muži by měli vědět, že když se nenechají brousit, tak na ně ty pravé ženy nezbydou.


Bohužel nejde jen o broušení a o ochotu nechat se. Mnohem důležitější je vzhled. I v obchodě si vybíráme nejdřív očima než si šáhneme. Totéž platí i o opravdovém životě. Prvně oči a pak až ruce. Když nebudete vypadat k světu, pánové, budete tvrdnout sami. A co pak s váma? Ty rohlíky se aspoň dají nastrouhat.


Je nehoráznost, že na podobné věci ještě nemáme zákon. Řeší se věčně takové blbosti (to je pro novináře, já vím, taky jsem novinářka), ale aby byly nevkus a necvičení trestné, to ne. Všimly jste si například, co nosí někteří na nohách? No, škoda slov. Ale máme jedinečnou příležitost. Věk ženy brzy nastane a to teprve bude něco! Podrobnosti zde samozřejmě neuvedu. Je to lehce zneužitelné.


Takže, pánové, tužte a dámy, bruste. A budeme spokojení všichni.

12/01/2012

Můj nejoblíbenější sport

Věděl jsem, že k tomuto tématu musí dřív nebo později dojít. A vidíte, měl jsem pravdu. Koneckonců, mít pravdu je taková moje vizitka. A toho jste si za tu dobu už jistě všimnuli. Takže, protože jsem to čekal, připravil jsem si detailní práci, v níž jsem tuto problematiku velmi nadrobno zpracoval. Udělal jsem dokonce i průzkum, aby bylo jasné, co jsem si myslel který den v týdnu. To vše jsem doplnil grafy a vtipnými komentáři. A to vše si Emilka smazala. Ženy už jsou takové. Naučte je s počítačem a ony vám tam začnou uklízet. Ale už je to zase v pořádku. Emilce jsem se omluvil.


Jenomže teď musím vařit z vody. Jaký je můj neoblíbenější sport? Víte, já se rád sprchuju. Že to není sport? Tak to nevíte, jak se sprchuju nejraději. Pod tekoucí vodou se člověk krásně rozhýbe a pokud je ta voda teplá, nemusí se ani bát, že by nachladil. Zkrátka a dobře, není nic lepšího na protáhnutí se. Často takto sportuji s Emilkou. Té se to zprvu vůbec nelíbilo, ale když to zkusila, změnila názor! Voda dělá divy. Teď spolu sportujeme pravidelně, protože Emilku často bolí záda a tohle jí prý pomáhá. Ani se jí nedivím.


A tak to teda vypadá s mým nejoblíbenějším sportem. Zkuste to taky někdy. Je to fakt zábava.