Kam se dá omylem kliknout

2/27/2013

Po 22. ani ťuk!

Dobrý den, milé čtenářstvo. Jsem moc ráda, že jste si na svou oblíbenou budoucí novinářku udělali čas i v této uspěchané době nového roku. 2013. Mayové se někde šeredně spletli. I když čistě teoreticky měli i pravdu. Minimálně pokud se jejich předpověď týkala nedostatku času. Mám ho pořád míň a míň, aniž bych se o to nějak zasloužila. Prostě nestíhám. Snad je to tím, že mám na rozdíl od svých přátel, mnohem větší ambice. Nechci být jen novinářkou, to dnes zvládne každý. Ne, já mířím výš. Ale nebudu vám prozrazovat všechno. To by nebylo potom překvapení. Budete si muset počkat na můj autentizovaný životopis. Sama si ho asi nenapíšu, zvláště proto, že nestíhám. Co budu dělat? Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych se hodila marod a během toho týdne napsala aspoň první půlku knihy. Jenže potom by to bylo ještě mnohem horší. Musela bych totiž dodržovat to, co jsem napsala. Vlastně bych byla sama sobě sudičkou. A sudičky nemají zrovna působivý věkový průměr.


Proč vlastně nemám tolik času a jak to ovlivňuje mé novoroční předsevzetí? To je výtečná otázka. Spoustu času mi zabere příprava na budoucí povolání. Investigativní novinářka musí umět nosit spoustu věcí. A ještě víc věcí musí umět odhalovat. Dovedete si vůbec představit, jaká je to dřina? Jestli ano, můžete to prosím nějak přetlumočit Castorovi? On se totiž nejspíš rozhodl naprosto ignorovat veškeré mé snahy o vybudování si kariéry. Já vím, že má občas kroužky až do devíti, ale kdyby se najedl dřív, ještě by to mohl stihnout. Dokonce i po mém novoročním předsevzetí. A teoreticky bych mu prominula i to usínání hned po. O co vlastně jde? Chci mít při tom všem shonu chvíli i pro sebe. Strašně ráda bych se navíc i vyspala. A tak jsem zavedla pravidlo "Žádné sahání po desáté." A můžu říct, že Castorovi se to vůbec nelíbí.


Předchozí dva odstavce jsem napsala již před nějakou dobou. A vás teď určitě zajímá, jak to celé pokračuje. Nic moc. Zjistila jsem, že mi to příliš nevyhovuje. Často jsem tak upracovaná, že bych se potřebovala odreagovat. A čím se líp odreagovat, než sledováním něčeho vtipného? Víte, on se Castor sice hodně snaží, ale občas to přehání. A to na tom není to nejvtipnější. Jenže je zde problém. Až příliš jsem se snažila vytvořit si dokonalého partnera. Castor sice zdaleka nesplňuje všechna kritéria dokonalosti, ale snaží se. Na mé náznaky a později i prosby odpovídá svým typickým "Já vím, to je trik, abys mě mohla zase za něco kritizovat." Ošálila jsem vlastního partnera. Na jednu stranu na sebe můžu být pyšná. Na stranu druhou… Castore, prosím tě, nemohl by ses na to moje předsevzetí vykašlat?

2/25/2013

Jak jsem si vykloubil rameno

Tak aby bylo jasno: Já jsem si žádné rameno nevykloubil. Jde jen o to, že mi Emilka zakázala publikovat můj originální článek pojednávající o mém původním předsevzetí a o tom, jak mi to má drahá zatrhla ještě dřív, než jsem začal s plněním.


Tak jsem se místo toho rozhodl trochu mystifikovat. To aby strach fanynek převážil jejich zájem o cokoliv, co by Emilka mohla napsat. Jenomže jsem se pochopitelně lekl. Co kdyby to některá z mých početných fanynek vzala doslova? Mohla by třeba propadnout zoufalství a v nastalém sebezmatku by si třeba přebarvila hlavu nebo ostříhala nehty. Já vím, takové věci časem odrostou/dorostou, ale ono jim to chvíli trvá. A jejich podstatou je, že nikdo předem neví, kdy budou k užitku. Dejme tomu, že by byly k užitku zrovna během okamžiků, asi den po stříhání/barvení. Ach ten nářek, ach ten zmar! A kilogramy čokolády.


Takhle jsem to tedy raději omezil na pouhou nadpisovou provokaci. Mé nejzapálenější pozorovatelky prominou. Ono to vážně dorůstá rychle. Kdybyste věděly… Tedy, kdybyste věděli (pro případ, že sem zavítal i někdo z kolegů - dívejte a učte se), co bylo mým předsevzetím, sami byste se divili intenzitě Emilčina odmítavého postoje. Vždyť jsem tím vůbec nic nemyslel! Byl to skoro jen žert. Jen jsem si přál být milejší na Emilku, aby měla klidnější spaní. No, ona si to vyložila po svém. Z toho určitě plyne poučení.

2/24/2013

Když úvod, tak úvod

Tak jsme opět tady. Dvakrát hurá, třikrát sláva a jednu nakládanou okurku za to vypětí všech sil, které jsme museli vynaložit, abychom se přinutili opustit piedestal. To je nové slovo, co jsem se naučil. A strašně se mi líbí. Jen ho nesmím vyslovovat příliš rychle.


Možná se teď ptáte, co nám trvalo tak dlouho. Možná jste už nevěřili. Věřili? Ale jistěže věřili, je to tak? Nás hned něco neumlčí. Taková je alespoň teorie. Abyste věděli, nikdo se na vás nevykašlal. Ba naopak. Byli jsme pečlivě zabráni do projektu. Byli jsme zabráni do pečlivého projektu. A pečlivě jsme byli rozebírání vlastním projektem. Začali jsme na tom pracovat už na začátku roku. Každý z nás sepsal nějaké krátké předsevzetí. A dnes, téměř po dvou měsících, se ve svých článcích věnujeme průběžným výsledkům našich předsevzetí. Která zůstala a komu se dařilo vymlouvat se tak dlouho, až ho ostatní raději vyloučili z celého projektu? To budu asi já.


Každopádně se můžete těšit na další župan-senza počtení.