Kam se dá omylem kliknout

4/23/2013

Volím o 106

Dobrý den, čtenářstvo. Jsem moc ráda, že si vás tolik našlo čas na čtení mého článku. O něčem to vypovídá, nemyslíte? Aktuální téma týdne je dokonalou ukázkou toho, jak nevyrovnaná jsou jednotlivá období. Posledně jsme měli cosi o zvířatech, no blbost dvakrát tři je pět. Ale teď to konečně vypadá na zlepšení. Přiznám se vám, že jsem to moc nečekala. Ale každé příjemné překvapení umí příjemně překvapit. A to je hlavní. Využiju tedy mimořádně povedeného tématu a napíšu vám něco, co mi už dlouho leží na srdci.

Pro některé z vás je moje téma jistě nezáživné, ale to proto, že jste ještě nesouhlasili s mým názorem. Ano, volby jsou dnes velice ošemetné téma. Zejména proto, že nikoho vlastně pořádně nezajímají. Je to divné. Na jednu stranu si neustále na něco stěžujeme a za druhé s tím nic neděláme ani tehdy, když se s tím něco dělat dá. Slyšela jsem, že se dají koupit placky, na kterých je napsáno NESOUHLASÍM S VLÁDOU. A víte, co je nejzajímavější? Nic víc se z nich vyčíst nedá. Je to krásně univerzální. Prostě jednou zaplatíte a pak už vesele nesouhlasíte, aniž byste museli podstupovat nějaké další finanční výdaje během jednotlivých volebních období. A to se hodí, zejména když žádná vláda nedělá to, co bychom si představovali.

Naštěstí máme demokracii, a tak můžeme jednou za čtyři roky vybrat nové poslance. Je to vždycky strašně napínavé. Kdo vyhraje a kdo ne a tak. Ráda o tom diskutuju s přáteli. Ale bohužel jsem jedna z mála, kdo se tak moc zajímá o politiku. A to je právě ta hlavní chyba. Jak chcete, aby politici dělali, co chcete, když je nechcete hlídat? Taky byste možná kradli, kdyby se vám nikdo nedíval přes rameno. A to se musí změnit!
Ale jsme demokracie, takže to znamená, že tu změnu za nás nikdo neudělá. Nejprve to chce zvolit zájem, potom zvolit ty, kteří nekradou a nakonec je hlídat, aby si to náhodou nerozmysleli s tím nekradením. A když nemáme čas hlídat, tak si aspoň kupujme noviny, aby za nás mohli stát na stráži novináři.

První krok není daleko. Volte. Volte, čtenářstvo, vždycky když můžete, volte. I kdybyste měli volit jen to menší zlo, vždy volte. Já sama bych nejradši volila dvakrát. Vlastně si myslím, že by se to mělo některým lidem dovolit.

Volby jsou totiž lepší než sex.

4/22/2013

Potřebné geny


Jsem beze všech pochyb tak dokonalý, jak mi to matka příroda a matka Stanislava dovolily. A mohl bych být ještě dokonalejší, jenže Emilka o tom nechce ani slyšet. Vám o tom ale napíšu.

Představte si, co všechno umím. A co bych mohl umět, kdybych na to měl dost času. A krom šití bych v tom ostatním mohl být i profesionál. Ale právě ten čas mi chybí. Dlouho jsem přemýšlel, jak by se to dalo vyřešit. Trávil jsem svůj drahocenný čas vymýšlením způsobů, jak neplýtvat časem. Až mi to konečně došlo. Byl jsem zrovna v aquaparku. Zjistil jsem, že abych všechny ty věci stíhal, musel bych se víc než rozpůlit. A proč vlastně ne? Kdybych si vytvořil dostatek potomků, každý z nich by se mohl už od dětství specializovat na jednu věc a excelovat v ní. Tak bych dosáhl opravdové dokonalosti. Trochu mě štve, že bych z toho neměl všechnu tu slávu, ale co, musím něco obětovat pro společné dobro.

Teď už jistě chápete důležitost mého poslání. Emilka o tom bohužel nechce mluvit. V jejích očích je to jen snaha o to užít si. Snad jednou pochopí, že jde o moji občanskou povinnost. A snad budu tehdy ještě tyto povinnosti schopen splnit.

Strouhanka už totiž není rohlík.

4/21/2013

Úvod


A jsme zase tady. Víte, už jako malý jsem nesnášel takové ty profláklé muzikanty. A stejně jsem se stavěl k různým nekonečným seriálům a rádobyvtipným filmům. Musím však přiznat, že ty seriály mi přišli nekonečné už od druhého dílu. Jenomže potom jsem si uvědomil, co všechno může můj sobecký přístup způsobit. Pokud se všechny tyto věci dostanou až k veřejnosti, znamená to, že do nich hodně lidí vkládá své naděje. A spoustu peněz. Je třeba si uvědomit, že všichni tito lidé platí daně. Daně, jak známo, potom slouží státu k udržování sebe sama. A protože my všichni jsme součástí státu, máme vůči němu určitou zodpovědnost. Z historie víme, že ekonomický růst je základním předpokladem štěstí. Peníze utracené dnes již zítra pomohou ekonomice ke světlým zítřkům. Nebo včerejškům. A čím víc utrácíme, tím lépe na tom ekonomika je.

Bylo by nepříjemné, kdyby všechny ty investice přišly vniveč. Proto se teď snažím sledovat všechny seriály z produkce českých televizí, byl jsem nedávno na koncertech Helenky a Míši a chystám se jít podruhé na nového Trošku. Jistě, dělá se mi z toho zle. Ale je to moje občanská povinnost. Což je také mimochodem tématem týdne.

Díky bohu a těžkému průmyslu za chrániče sluchu.

4/06/2013

Silueta ve tmě


Silueta ve tmě
hrbí se
nadává
ale nikam neodchází
je trvalá
Tralalá, tralalá

Bojím se
kaluže vody odráží
co lidé nevidí
bojím se
že jsem to já
Tralalá, tralalá

Na jménu nezáleží
když nesněží
nesněží
a přesto se třesu zimou
obešla mě
měřila
nezahnaná
Tralalá, tralalá

Na pasece
louce lehce
v parku taky
dívčina
ňadra, nohy, oholené podpaží
všechno
dívka, žena, kvítek vonný

Nedívám se
nemůžu
ač bych chtěl
nevěřím si
jsem hajďák ólrajt
tak radši zajdu za roha
až tam
kde jsou rohy
abych se schoval
před vlastním pocitem

V oku úsměv
v duši trocha vody
erodován pokusy
najít milou svou

4/04/2013

Rozpad tradičních hodnot lze zastavit vidličkou


Měsíc se spojil s hvězdami, aby vzniklo Slunce. Světlo se spojilo s tmou, aby vznikla voda. Voda se spojila se zemí, aby vznikla zeleň. Zeleň se spojila s životem, aby vznikl salát. Božské okurky rajskou zahradu ubrání, ani hniloba je nepřemůže. Rostou totiž stále nové. Požehnáno budiž spojení Paní se Zahradníkem. Dlouhou vládu a žádné děti. Nerada je hlídám.

Tradiční hodnoty jsou v neustálém ohrožení. Hniloba, která v tomto textu figuruje coby metafora něčeho, co nejsem schopna tak úplně definovat (neptejte se proč, většinou mám potom chuť na kiwi), je velmi nebezpečná. Už jenom proto, že nevím, co všechno by se dalo do této kategorie zařadit. A to je hlavní síla hniloby. Jeden nikdy neví, jaká neštěstí ho můžou potkat. A vůbec, pojďme se raději bavit o tom ohrožení tradičních hodnot.

Co jsou to vlastně tradiční hodnoty? Ve své podstatě bych se ani neměla ptát. Otázka tohoto typu může vzbudit právě to nebezpečí hniloby. Jestli něčemu nerozumíte, musíte to buď zavrhnout, nebo přijmout jako fakt. Věci, kterým rozumíme, jsou k smíchu. Třeba takový vtip. Kdybychom ho nechápali, nebyl by vtipný. A to už by nebyl vtip. Je to jednoduché. Ale dejme tomu, že tentokrát udělám výjimku. Jen kvůli vám. Ale jen jednou. To aby se z toho nestala taková ta věc, co začíná prstem a končí celou rukou i s kotníkem. Takové věci jsou obvykle velmi nemilé, až bolestivé. A bolest, to je taky hniloba.

Tradiční hodnoty jsou hodnoty, které jsou tradiční. Je to jednoduché. Tradice je něco, co se opakovalo tak dlouho, až jsme si na to zvykli. Třeba menstruace. Nebo její zánik. Život a smrt taky patří mezi tradiční záležitosti. Hodnotíme je. Proto jsou to zároveň hodnoty. Tradiční hodnoty. Už víte, co tím myslím, že? A teď si představte, že tyto hodnoty jsou neustále v ohrožení od lidí, kteří o nich pochybují. Pochybnost znamená, že danou věc ani nezavrhneme, ani nepřijmeme. Je to naprosto nebezpečný stav, protože najednou máme něco volného od charakteristiky. A to je nepřirozené. Nepřirozenost je hniloba.

Jak se můžeme takové hniloby zbavit? Je to těžké. Jakmile jednou začnete pochybovat, je s vámi zle. Hodně zle. Často se stává, že je tento stav provázen zvracením nebo prostě nevolností. Nevolnost není opak volnosti. Je to hniloba. Přesto se z její moci můžete vymanit. Jde to obtížně, ale jde to. Nejlepším řešením je síla. Moc. A odhodlání. Napíšu vám jednoduchý recept, jak na to. Vezměte si vidličku a zrcadlo. Podívejte se do zrcadla. Nejspíš budete pochybovat, že to, co v něm vidíte, je to, co jste. A teď si přiložte vidličku k oku. Většinou funguje levé oko, ale pro někoho bude lepší, když si vybere to pravé. Musíte cítit, co je pro vás lepší. Opakujte tato slova: Jsem kámen na cestě k tunelu a ten tunel je zakončen světlem. Všechno vede k zahradě, kde všechno kvete a co nekvete, je aspoň dostatečně zelené na to, aby ospravedlnilo svou nedostatečnost květnatosti. Jsem, co vidím nebo nejsem, co vidím. Musím si vybrat a volím si. Když si nezvolím dostatečně rychle, nebudu to, co jsem viděla před chvílí. Budu vidět o jedno oko míň.

Většinou to funguje líp, pokud jste tou vidličkou zrovna nedojedli oběd.

Co vesmír spojil, to nůžky nerozlepí.

4/03/2013

Jsem člověk a ještě ke všemu žena


Moji drazí čtenáři,
píšu vám tento článek ve formě dopisu. Jak se máte? Já se mám dobře. Jen mi občas dělá starosti, že některé věci jsou příliš stálé a jiné až moc proměnné. Abych vám tím nezamotala hlavu, rozhodla jsem se všechno náležitě vysvětlit.

Co se příliš nemění, je přístup společnosti k ženám a matkám (to jsou též ženy, ale už kompromitované). A to je chyba. Hrozná chyba. Ženy totiž mají mnohem větší smysl pro dobro. Teď nemyslím takové to abstraktní, spasitelské dobro, které je teoreticky pro všechny a prakticky pro nikoho. Ne, já mám na mysli to malé, konkrétní a zcela jasně definovatelné dobro pro osoby blízké a příslušenství. Je potom zřejmé, čí dobro je realizovatelné. Kdyby ženy vládly, neměli bychom nic z toho negativního, co s sebou nese civilizace. Otroctví a vykořisťování v sobě nemají ani kapku estrogenu. Násilí se ženám hnusí. A proto by lidstvo pod ženským vedením neznalo války.

Vzpomeňte si třeba na takovou Boudicu, Janu z Arku nebo třeba Kleopatru. Mám teorii, která říká, že ony za nic nemohly. Kdyby neměly žádné protivníky, neuchylovaly by se k násilí. Pohled na krví znečistěné oblečení nás totiž nehorázně vytáčí. Protože od koho se čeká, že to vypere?
A teď se dostáváme k té příliš rychle se měnící věci. Tou je móda a styl. Je vidět, že svět je ještě stále pevně v zajetí předsudků.

Někde tady by mi došel dopisní papír. Proto i já zde skončím a nechám vás, abyste si závěr domysleli sami.

S pozdravem
Emilka

P.S. Nebojíme se. Máme bílý jogurt.

4/02/2013

Dobře hlídané veřejné tajemství

V prvé řadě bych chtěl poděkovat svému kolegovi za výtečné téma. Nebudu skrývat, že jsem mu to navrhl sám. Nemá cenu být přehnaně skromný. Zvláště teď, v době krize. To se každá pochvala hodí. Tak tedy, to téma je svým způsobem moje. Přišel jsem s ním, a když se nikomu nepovedlo najít cokoliv vhodnějšího, tak mi odsouhlasili to moje. Asi vám nemusím říkat, jakou z toho mám radost. Konečně se můžu zase pořádně odvázat a psát. Vy mě chápete. Proto se koneckonců nerad koupu.

Každý z nás má v sobě něco ze psa. Nebo možná i z jiných zvířat, ale ze psa hlavně. Nemusíte mi věřit, stačí, když budete číst dál. A jestli mi nevěříte, ale chtěli byste, zkuste chvíli nějakého toho psa pozorovat. Nepřipomíná vám někoho z rodiny? Nebo kamaráda? No právě.

Co konkrétně máme společného se psy? Každá společnost je svých způsobem smečka. A ve všech smečkách je nutné mít nějakého vůdce. Je jedno, jak ho nazvete. Král, Císař, Majitel, Papež, Car, Premiér, Prezident… Vždycky tam někdo takový je. Občas se společnosti povede procpat tam ženu (i když v případě papeže si něco takového nedovedu představit), ovšem princip zůstane zachován. I ženy mohou vést, když už to jinak nejde a zrovna není po ruce muž, který by byl schopnější.

Trochu mi na tom přirovnání chybí to, co dělá vůdce smečky vůdcem smečky. Vůdce smečky se totiž (na rozdíl od třeba prezidentů) stará o přísun kvalitní DNA budoucím generacím. I když jak tak nad tím uvažuju, v dnešní době by se to nejspíš řešilo příliš vědecky, sterilně a hlavně bez svíček a těžkých závěsů. To je také jeden z důvodů, proč mě kariéra vůdce neláká. Ne, děkuji. Já budu raději někde v zákulisí tahat za nitky a dbát na to, aby bylo vždy dost intimního světla. A to se o mně všeobecně ví. 

Bojím se tmy.