Kam se dá omylem kliknout

6/20/2015

Dnes asi spím v hotelu



slunce
života mého
posbíralo špagety
zametlo talíře
a navlhčilo nejeden
kapesník

ale to už jsem byl venku
a chytal vše
co poslalo mi
nebe

Tidík

6/18/2015

Nanukové dobrodružství je jen začátek nového života se starým čase



Ano, ano. Potvrzuju a ověřuju. Jsem živá a své jsoucno si nosím s sebou. Mám jedinečné a nezobecnitelné poslání a krom toho mám i pohlaví, co člověka pohladí. A navíc jsem dýchatelná bytost. Jestli tohle není dobrý důvod přečíst si mě, tak teda co?

Byla jsem požehnána posvátným posláním, proto prosím poslouchejte pozorně. Napíšu to jen jednou. Čas, který máte, není doopravdy váš. Je zapůjčený. A je jenom na vás, jestli tuto božskou investici do vašeho mrzkého masa zúročíte nebo ne. Je vám snad jasné, co vám doporučuji.

Každá vteřina je drahá. Nemrhejte jí. Už tak máte dost slušný rekord promrhaného času. To bylo pořád „naučíme se chodit, naučíme se mluvit, naučíme se to a ono…“ A kolik let (!) bylo pryč? (!) Takhle to samozřejmě nemůže fungovat celý váš život. Měli byste se stát užitečnými co nejdřív a aspoň se pokusit o splacení toho obřího časového dluhu, co od narození máte.

Vemte si to xrci. Je to totiž strašně důležité. Já sice tak úplně nevím, co se stane těm, kteří celý svůj život promrhají, ale nic moc příjemného to nebude. Tím si buďte jistí.

Jestli si toho už xrci vzali, můžete začít konat dobro. Tento týden máme speciální úkol. Zachraňujeme nanuky z obchodů a vypouštíme je do rybníků. Nanuky jsou totiž jak známo malé ryby zneužité potravinářskými koncerny. Sami uvidíte, jak vám za to poděkují. Teda poděkovaly by, kdyby uměly mluvit.

Vzhůru s košíky k pásu, cinkotem mincí ke spáse duší zamrzlých v rybíně!

6/17/2015

Reaguji na čtenáře čtoucí pozorně I



Hoj! Dnes se konečně pustíme do tolikrát slibované pošty od čtenářů. A rovnou začneme mailem, co jsem dostal úplně nedávno:

„Vážený pane spisovateli,

záměrně neuvádím vaše jméno, neb vím, že to nemáte rád. Navíc mám tušení, že se budete tento mail pokoušet zveřejnit a ještě byste pak měl práci s úpravou textu. Takhle jsem vám aspoň ušetřil trochu toho času drahého.

Ale proč vám píšu. Před několika lety jsem se pustil do psaní románu. Byl jsem tehdy mladý, krásný a bláhový, a tak mi to psaní zabralo rok a půl. Když jsem byl hotový, trochu jsem si odpočinul a pak se pustil do těch nepopulárních činností kolem publikace. Jinými slovy, hledal jsem někoho, kdo by mi to vydal. Původní plán nechat se chvíli odmítat, ať je z toho pak bestseller, mi vyšel jen z poloviny. V jedné obzvláště slabé chvilce jsem si koupil nějakou fantasy knihu a začetl se do ní. Ta kniha byla naprosto úžasná. Tak jsem si koupil pokračování a pak ještě jedno. Víc jsem si jich nekoupil, protože to byla jen trilogie.

Na základě kvalit zmiňovaných titulů jsem se rozhodl, že na trhu pro mě očividně není místo. Následně jsem během malého smutečního obřadu za přítomnosti nejbližších celou svoji literární práci zničil. Kompletně. Opustil jsem své sny stát se spisovatelem a dal se na rybaření.

Docela dlouho jsem byl spokojený. Jenomže loni bylo na některých místech málo vody, což mi znemožňovalo věnovat se svému živlu. Tak jsem zase jednou, při čekání na déšť, zašel do knihkupectví. Poručil jsem si první knihu, na kterou prodavačka dosáhne. Slečna byla bohužel malá, a tak mi podala fantasy. Trilogii. Trochu jsem se bál, ale nakonec jsem se rozhodl vzít to jako znamení. A začetl jsem se.
A je to špatné. Hodně špatné. Je to tak špatné, jak jen může česky psaný text být, aniž by přestal připomínat češtinu. Taková autorka může být spisovatelkou a já ne? Jak je to vlastně možné? A kde zůstala spravedlnost?

Předem dík za odpověď.

P.S. Vyměníme si podepsané fotky?

Kvido“


Moje reakce je stručná, protože slovy se má šetřit:
Milý Kvido, děkuji za dopis. Na co chytáš?

6/16/2015

Totál Relax



Zdravím vás, milé moje děvy čtenářské! Dnes se vám přiznám k tomu, že jsem poněkud vyčerpaná. To není nic hanebného. Každá žena se čas od času cítí unaveně. Má na to právo. Vždyť toho děláme tolik! Takže si zasloužíme nějaký ten odpočinek. Nebo alespoň trochu té relaxace.

Proto i já hodlám relaxovat. A to tímto článkem. Ptáte se jak? Neptáte, protože jste chytré. Ne chytřejší než já, ale to je jedině dobře. Relaxovat se dá dobře psaním článků o relaxaci. Proč myslíte, že by jinak mělo tolik žen blog?

To ovšem není jediný způsob. Jako malá jsem čerpala energii ze stromů. Čím starší strom, tím líp se mi čerpalo. Vždycky jsem je pořádně objala, zavřela oči a začala čerpat. Cítila jsem, jak doslova mým tělem proudí mocná energie a síla. Vždycky mi jeden strom vydržel minimálně tři dny. Jenomže potom, kolem puberty, jsem si uvědomila, že vlastně dobrovolně lezu k pedofilům. Lísat se k mnohem staršímu stromu? Ne, děkuji.

Důležité je, že od té doby si vybírám stromy maximálně o dva roky starší. Nemám nějaké vyhraněné preference, co se týče druhu. Ale od toho nešťastného večera, kdy mě rodiče viděli s jabloní, se snažím vyhýbat ovocným stromům. Přeci jen, pokud z toho má někdo jíst…

No a vidíte. Už jsem skoro zrelaxovaná. Od té doby, co bydlím ve městě, musím místo stromů pracovat s papírem. Říkám si, že je to taky svým způsobem strom. A proto máte možnost číst si mé zasvěcené články. Proto mě máte rády.

A já vás. Jen to neříkejte tisům…

6/15/2015

Trochu smutné slavnosti



Nevím sice, jestli jste si toho v tom svém uspěchaném a rádobydůležitém životě všimnuli, ale předminulý čtvrtek byl mezinárodní den obětí pozitivní diskriminace. Já jsem to chtěl zmínit už předtím, ale žena mi to nepřipomněla. Takže to oslavíme aspoň teď.

V prvé řadě vás ale některé asi zklamu. Nejde o žádnou diskriminaci na základě barvy pleti nebo tak. Tady jde o to důležité. O pohlaví. A to není prdel. Samé vážné věci by se měly řešit v ten den. Pro tyto účely se v každém rozumném městě konají konference plné přednášek a levného piva. Rozhodně není pravda, že bychom se tam jezdili vyfňukat z toho, že nám ženy nerozumí. Jako kdyby to nemohlo být tak, že nám nerozumí kvůli vlastní neschopnosti dostihnout náš vysoký intelekt.

Asi nejprestižnější konference se jmenuje UŽ ZASE NAHOŘE a každoročně ji organizuje pan Töfel. Sjíždí se tam ta pravá chlapská smetana (smetánka je pro baby) v doprovodu svých partnerek. To aby náhodou nebyli bez dozoru. Člověk se dozví hroznou spoustu zajímavých věcí. Něco bych vám i prozradil, ale jsem vázán slibem věčné mlčenlivosti. V novém světě, který bude pod vedením mužů, se bude za informace platit. Takže sami vidíte, že ani kdybych mohl, tak nechci. Nebo tak nějak.

Jenomže letos jsem tam nebyl. Poprvé se nás tam přihlásilo tolik, že z vybraných poplatků zbylo i na utopence po obědě (pokud se člověk prokázal písemným souhlasem od partnerky). Strašně jsem se těšil. Dokonce jsem byl mezi náhradními řečníky, kdyby náhodou někdo ze vzácných hostů nemohl. No a on nemohl a já jsem tam díky mé krásné a milované ženě stejně nebyl.

Takže aspoň symbolicky otevřeme nealkoholické pivo (ti šťastnější, co jim ještě chutná alkohol, nechť si poslouží originálem) a připijme si na světlé zítřky mužského rodu.