Kam se dá omylem kliknout

7/29/2015

Přímá řeč jako prostředek ke zvýšení potence



Hoj!
Víte, co je největší metlou příběhů? Přímá řeč. Slavný spisovatel a sociolog Emanuel Krček ve své knize Hovory o ničem pojednává o tom, jak málo stačí, abychom udělali z dobrého příběhu špatný román. Já tomu rozumím o něco víc, a tak vám teď dám několik základních rad.

1.)    Přímá řeč musí být v prvé řadě přímá. Postava by se měla soustředit PŘÍMO na to, co chce říct. Není možné vyjadřovat se jinak, než k věci. Takže než někoho necháte mluvit, rozmyslete si, jestli to opravdu stojí za to.

2.)    V žádném případě nepoužívejte spisovnou češtinu. Tak dneska nikdo nemluví. Vašim postavám by pak nikdo nerozuměl. A nesrozumitelné postavy nemá nikdo rád.
3.)    Nebojte se vulgarismů. Není nic lepšího, než když si může hlavní hrdina v okamžiku největší frustrace pořádně od plic zařvat: „A sakra!“

4.)    Nikdy nenechejte mluvit víc jak dva lidi. Vyhnete se tzv. syndromu tržiště. Čtenáři tady nejsou od toho, aby si koupili lepší mrkev, oni si mají koupit vaši knihu. Nejlépe v několika kopiích.

5.)    V přímé řeči nic nevysvětlujte. Od toho jsou vysvětlivky nebo osvětlivky.

6.)    Pokud se přímé řeči bojíte, nepoužívejte ji. Všechno se dá dneska nějak opsat.

Tak. A to je všechno. Doufám, že si mé rady vezmete k srdci, až zase usednete k počítači.
Slávu a hodně normostran přeju.

7/28/2015

Nalijme si čistého vína a nazvěme věci pravými jmény



Zdravím vás, milé dámy. Jsem ráda, že se s vámi zase setkávám prostřednictvím tohoto blogu. Než se vrhnu na dnešní téma, jen chci připomenout, že právě chystám žalobu na pana Adolfa Potůčku, majitele restaurace Rezavým Drátem. Jestli si vzpomínáte, to je ten podnik, kde nám odmítli uvolnit nekuřácký salonek s tím, že sekce pro ženy jsou pouze ve vlacích. Ozvěte se mi, chcete-li přidat svůj podpis k této žalobě. Áda bude ještě litovat, že je šovinista.

Již po dlouhá staletí jsou ženy brány jako inkubátory příští generace, levná pracovní síla v domácnosti a nádoby na sperma. Ačkoliv v drtivé většině případů je tento stav zapříčiněn hlavně mužskou neschopností poznat vyšší druh inteligence, občas i my přispějeme nějakou tou troškou k celkovému negativnímu obrazu o ženách. A jeden z největších problémů leží v našich klínech.
Schválně, jak říkáte tomu dole? No? Nestyďte se a ukažte si na to a pojmenujte, co vidíte. Nic. A v tom je celý problém. Zatímco pro muže není problém vidět a pojmenovat svůj nástroj reprodukce, my ženy k témuž potřebujeme dobré světlo a zrcadlo. Právě proto se tak stydíme, když máme říct to slovo. Jednoduše o tom víme, cítíme to, ale nejsme schopny navázat vizuální kontakt. Přitom bychom měly být na sofistikovanost svých těl náležitě pyšné. Kde si muži musí vystačit s jedním otvorem na všechno, my v tom máme jasno. Už to by mělo jasně dokazovat naši evoluční nadřazenost.

Vím, že je to obtížné, ale dokud nezačneme být náležitě pyšné na to, co máme, nikdy se nám nepodaří dosáhnout statutu, který nám náleží. Musíme se smířit s vlastním klínem a od něj se odrazit k výšinám.

Ať žije pravá ženskost!
Nejlépe bez kvasinek.

7/27/2015

Moje soukromá válka proti diskriminaci, proti všem a proti nezaslouženým pokutám, za které tak trochu můžu, no...

Nerad to říkám, ale všechno je mnohem horší, než jsem si myslel. Nerad myslím, a tak jsem docela optimista, když na to přijde. Ale teď to krutě nevyšlo. Počítal jsem sice s určitým vlivem těchhle zájmových skupin kolem gender studies terorismu, ovšem realita mi doslova vyrazila dech. A ještě mi dala pokutu.

Co se vlastně stalo? Nechci o tom mluvit. Je to příliš aktuální, příliš diskrétní, příliš… Nemaskulinní.
Namísto toho vám řeknu, co s tím hodlám dělat. V prvé řadě si začnu kupovat lístky do mhd. V tom měl ten policista pravdu a já uznávám, že jsem to mohl dělat už od začátku. A to s tím psem, jak mi sežral peněženku s platným jízdním dokladem, ale ne tu peněženku, kde mám doklady, to jsem řekl ve stresu. Lidé toho ve stresu napovídají. A vůbec, vystresovaní lidé dělají mnohdy horší věci.

Pak budu nastupovat do vozů mhd vždy na první stanici, abych se tak pojistil, že si vždy budu moct sednout. O to totiž jde úplně nejvíc. Přinutily jste mě k tomu, tak se nedivte, že to dělám. Budu sedět na svém místě až dokud nebudu SÁM chtít vystoupit. Nejpozději samozřejmě na konečné, to dá rozum. Tohle jsem taky mohl udělat už předtím a třeba by nepřijela policie. Koneckonců, i řidič musí čas od času vystoupit, aby si protáhl nohy, ne? Nebo pěsti. Debil jeden.

Poslední věc, co budu dělat, je rozdávat letáčky. Ještě nemám ani návrh, jak by to mohlo vypadat, takže vám tady nemůžu nic z toho ukázat. Ale bude to pravdivé a epické, to mi věřte. Budu tam totiž psát o tom, o čem se nikdy nemluví a co by se mělo v této společnosti řešit především. I muž má právo sedět v městské hromadné dopravě. Co na to, že jsi těhotná a nikde už není místo? Můžu snad já za to, že máš fungující vaječníky?

Ne, nemůžu.

Některé stížnosti si nechte svým maminkám, dámy. My chlapi je slyšet nepotřebuje, nám v uších buší on, testosteron.

7/26/2015

Někdy se prostě stane, že čokoláda neteče

Tak jsme si udělali takovou nepatrnou pauzu, někdo se napil vody, někdo vodu nepije, a už jsme tady zas. Kdybych měl nějaký dobrý důvod, proč jsme se odmlčeli, rozhodně vám ho řeknu. Inu, nemám. Sem tam se to holt stane. Někdy nefunguje internet, jindy hlava a občas se všechno namixuje dohromady a do toho se pokazí automat na horkou čokoládu. Jsou prostě věci, s nimiž se hnout nedá. A že jsem se tehdy snažil tak moc, až jsem si udělal na prstě kýlu.

Je ale moc dobře, že s námi máte takovou trpělivost, jakou s námi máte. Dostali jsme jen asi pět set výhružných mailů, což je hluboko pod průměrem z minulých přestávek. Jestli by se tohle nedalo označit za skvělé, tak už nevím. Neberu to samozřejmě tak, že byste nás přestávali mít rádi, spíš naopak. Učíte se respektovat, že i my občas máme svůj osobní život a že ne každý z nás je ochoten prosedět celý den na chatu. Ne, že by to někdo chtěl po mně samozřejmě. Jen jsem nechtěl jmenovat. A ne, rozhodně mu to nezávidím. Zaspal potom do školy. Stejně jich nebylo patnáct…

No, tak když už tady máme ten nový týden, chtělo by to nějakou novou historku a nejlépe ze života, co? Ať pátrám ve své dobře pracující paměti, jak chci, nemůžu na nic přijít. Jestli ono to nebude tím, že prostě nic nemám. A kdo nic nemá, tam holt nic není. Žiju si ten svůj malý, bezvýznamný život a nesnažím se na tom nic měnit. Protože jsem spokojený. Nemám potřebu chodit ráno jako zombie, děkuju pěkně.

Příjemnou četbu u aktuálních článků.


Ne, že byste to tady kdy potřebovali.